Je to už mnoho let, co se tento příběh odehrál. To se tenkrát parta dřevařů utábořila na Čertově. Přes den tvrdě dřeli v lese a v noci sedávali u ohně popíjeli a vykládali. Jeden takový večer uslyšeli nedaleko zpívat a výskat Slibku. Nejstarší z nich zavelel: „Ticho chlapi!“ Všichni zmlkli a vyčkávali co se bude dít. Zanedlouho se kousek od nich ozvalo: „Chichi! Chichichi!“ A všem bylo jasné, že je to ona. Ten starý chlap zbledl a šeptem povídá: „Je zle! Už nestačíme poutěkat, všechny nás tu zadusí!“ Jiný mu namítl: „Však kolik nás tu je, máme pantoky, tak co bychom se báli?“ „Tiše!“ okřikl ho starý chlap. Všichni ztichli. Zpěv se rychle blížil a na dřevaře padl strach. „Rychle všichni si lehněme hlavama k ohni a nohama ven. A budeme tiše ležet!“ Dostal nápad starý drevař. A ostatní ho poslechli.
Slibka se přiřítila z lesa vzápětí. Obešla dvakrát oheň a něco si mumlala. Pak povídá: „Chichichi. Pamatuju devatery hory a devatera úhory, ale eště sem neviděla takej potvory! Jedna hlava a osmnáct klepet.“ Devět dřevařů tiše leží a vyčkávají co bude dál. Slibka dál krouží kolem ohně a diví se: „Jak sem stará, nic takového jsem neviděla. Ale mám stařenku, ta je ještě starší, ta pamatuje dvanáctery hory a dvanáctery úhory, pro tu půjdu. Ta tomu porozumí, co to je.“ Chvilku ještě postávala a kroutila hlavou, ale pak se obrátila a šla pryč. Jak se ztratila, tesaři se též rychle zvedli a ten starý povídá: „Chlapi, je zle, musíme všeci poutěkať rychlo preč!“ A vzali nohy na ramena.
