Oslavy Vánoc na Islandu, ostrovu ležícím v severním Atlantiku, v sobě spojují severskou pohanskou mytologii s křesťanskou tradicí. Již od 17. století jsou dochovány zmínky o 13 vánočních mužíčcích. Tito vánoční skřítkové, jólasveinar, jsou potomky obryně Grýly a jejího muže Leppalúðiho a přesně 12. prosince se jeden po druhém vydávají do města. Původně se jednalo o zlé skřítky, kteří kradli a vyváděli lidem kdejakou neplechu, nyní přinášejí drobné dárky dětem – pokud ovšem byly hodné a nezapomněly si dát za okno svoji nejlepší botu. Den po Vánocích se první příchozí skřítek vrací zpátky domů do hor a postupně ho následují i jeho sourozenci, až 6. ledna odejde celá třináctka. Islanďanům přidělává na Vánoce starosti Vánoční kočka (Jólakötturinn). Říká se, že každý z rodiny musí mít o vánočních svátcích alespoň jeden nový kousek oblečení, jinak ho Vánoční kočka sežere.
Dárky, které přinášejí Jólasveinar však malým Islanďanům nestačí. Je tady ještě Štědrý den. Na rozdíl od našich zvyklostí se dárky tohoto dne dávají už 24. prosince ráno, ale rozbalují se až po večeři. A tyto dárky nenosí jako u nás Ježíšek, ale zcela prozaicky je na každém dárku napsáno, od koho a komu je dárek určen. Inu, jiný kraj, jiný mrav.
