V maskách Pána a Paničky vesničané s chutí parodovali městskou módu. Opláceli tak měšťanům jejich posměšky, které si často dělali ze sedláků. Mezi lidskými postavami masopustu však dominuje především svatební pár, pojatý v humorném kontrastu: drobný ženich a nevěsta urostlé postavy.
V mnoha průvodech bývaly tyto fiktivní svatby doprovázeny družičkami, proslovy i oddávajícím knězem. Vtip spočívá v obrácených rolích – nevěstu se závojem a vycpaným břichem představuje vždy muž, zatímco postavy ženicha v cylindru se ujímá drobná žena. Tento zvyk „svatby naruby“ měl také magický význam. Věřilo se, že v době masopustu je vše dovoleno a převrácení společenských rolí (muž za ženu, chudý za bohatého) pomáhá zmást zlé síly.
Maškarní svatba se v minulosti odehrávala například v Lačnově. Celé veselí začalo ‚ohláškami‘ v místním rozhlase, po nichž následovala parodie na svatební obřad. Průvod masek pak prošel vesnicí až do hospody, kde v žertovném duchu probíhala svatební hostina. Jedním z vrcholů bylo podávání polévky: když masky s velkou slávou odkryly pokličku u hrnce, namísto jídla z něj k překvapení všech vylétla živá slepice.
Takto mohlo vypadat humorné oddávání:
Samotný akt oddávání byl vrcholem masopustní svatby. Falešný kněz (často v obráceném kožichu místo roucha) neoddával novomanžele „dokud je smrt nerozdělí“, ale s vtipným odkazem na masopustní hodování. Mezi nejčastější formulace patřilo:
„Oddávám vás tímto jitrnicovým právem a prejtovou mocí, abyste spolu šťastně žili, dokud se v komoře poslední uzené nesní!“
Místo vážných slibů museli ženich s nevěstou odpovídat na otázky, zda si budou vzájemně „poctivě vypíjet džbánky“ nebo zda nevěsta slibuje, že bude „muže řádně vymetacím koštětem po dvoře honit“. Celý obřad byl doprovázen hlasitým halekáním družiček a vtipnými poznámkami přihlížejících, kteří na novomanžele místo rýže házeli hrách nebo plevy.
zdroj: archiv Antonín Vik a první fotografie je z masopustního průvodu: Francova Lhota
