Letnice.
Bláh hledím s duši rozechvělou
na léta budící se ruch,
na hvozdů krásu přitemnělou
a na zpestřený kvítím luh,
kde ženci vesele si pějí
a s nimi v kole dětský sbor:
tvář rudne při kolotném reji
a vlásky čechrá vánek s hor.
Jsou letnice a děvčat řada
na kvítí vyběhla si ven,
jež na kytky a vínky střádá,
než bude palouk pokosen;
hle, všecko trhá touhou ručí
mák, zvonky, polní lilije —
však kolik květů vzniká, pučí,
z nichž nikdo kytic nevije!
Jest rovněž jako v duši pěvce:
jen tu a tam je urván květ,
co zůstalo však na větévce,
dál krásu dýše v ňader svět;
co pěvec druhdy v kytku pojí
a skvostem rosí nachovým,
to urval maně, druhé stojí,
až pokoseno hyne s ním.
Tento článek je exkluzivní obsah pro premiové uživatele
