Na Květnou neděli se chlapci sešli s koláči v rukou u kapličky, která stála uprostřed návsi, kde usedli do stínu čtyř mohutných kaštanů. (viz obrázek níže) Nejstarší z nich si u „zorničky“ (kaple) sjednal pořádek a vyzval ostatní, aby nachystali niněry, klapačky, hrkačky, řehtačky – prostě „křístačky“ a kolovrátky. Oznámil jim, že o nadcházejících svatých dnech – od Zeleného čtvrtku do Bílé soboty – budou společně „křístat“. Sám se ustanovil králem, vybral si dva kaprály a poté, co mu ostatní slíbili poslušnost, se hoši rozutekli k domovům. Čekala je práce na půdách: najít a opravit křístačky, aby o Velikonocích vydávaly ten správný zvuk.
Na Zelený čtvrtek zavládl u kapličky čilý ruch. Král, jenž převzal plnou odpovědnost za pořádek, vyžádal si od obecního kováře klíče od zvonice. Právě kováři totiž ve vsi náležela povinnost zvonit klekání. Hoši mezitím snášeli své křístačky a skládali je u kaple, přičemž přísný zákaz zapovídal komukoliv nástroj rozeznít dříve než v pravé poledne. Kdo by neposlechl, byl by potrestán krácením podílu na vykoledovaných vejcích či vybraných krejcarech. Dopolední čas si chlapci krátili u zvonice hrou ve špačka či fazole, než udeřila půl dvanáctá. Tehdy převzal každý svůj nástroj, král seřadil hochy do dvojstupů a ti sňali čepice z hlav. Nastal velebný okamžik, kdy se vesnice měla poprvé zachvět hlukem dřevěných křístaček.
Král zvučně zavolal: „Horiasum, Kriste rajsum — Horia!" Zvolání bylo takřka historické. Jak daleko paměť vesnice Rakové sahá, vždy se tak volávalo. Co slova znamenají, nikdo ovšem nevěděl. Snad: „Sláva buď Kristu. Sláva.“ Po provolání králově řada hochů se hnula vpřed a každý z nich spravedlivě „křístal“ až na konec vsi. Tam na trávě společně poklekli a hlasitě se pomodlili „Anděl Páně“. Po modlitbě zpívali píseň:
Ty zlostný Jidáši, cos to učinil?
Že jsi svého Mistra židům prozradil?
Za to budeš v pekle hořeti,
luciperem, ďáblem tam býti.“
Poté se průvod chlapců vydal na protilehlý konec vsi, kde opětovně stanuli v modlitbě, načež zamířili k třetímu zastavení u křížku, aby zde celou pobožnost opakovali. Za neustálého řinčení křístaček se pak navrátili ke zvonici, kde se v kapli po čtvrté pomodlili a společně zazpívali. Král poté nástroje vybral, pod zámek do zvonice uložil a hoši se rozešli k polednímu jídlu.
Odpoledne, na králův pokyn, sešli se opět u kaple a vyhledali nejbližšího hospodáře, aby jej o nocleh požádali. Když sedlák svolil, obcházeli dům od domu a prosili o slámu, kterou pak u svého hostitele na hromadu snášeli. K večeru, když odbila osmnáctá hodina, vyrazila chasa znovu křístat stejně jako o poledni. Po vykonané službě a skromné večeři se všichni sešli u sedláka k odpočinku. Hospodář jim po světnici nastlal připravenou slámu, na niž ulehlo na dvě či tři desítky hochů. Po společné modlitbě se přikryli zapůjčenými sukněmi i kabáty a v družné pospolitosti očekávali příchod Velkého pátku.
Na Velký pátek, již v časnou čtvrtou hodinu ranní, hospodář hochy vzbudil, aby se vydali křístat stejným řádem jako dne předešlého. I tuto noc nalezli útočiště pod sedlákovou střechou. Jakmile pak na Bílou sobotu naposledy poledne odkřístali, chopili se košíků a jali se dům od domu o vajíčka prositi. U každého stavení krátce zakřístali, zazpívali píseň o zlostném Jidáši, za což jim hospodyně dala „koledu“ - dvě až deset vajec, ba i nějaký ten krejcar (10-20) k tomu. S plnými košíky pak hoši ke zvonici spěchali, kde dary složili a na další obchůzku vyrazili.
Když byly obchůzky hotovy, shromáždili se ve zvonici, kde je král spravedlivě dělil. Zpravidla na každého připadlo pět až deset vajec a jeden či dva desetníky, přičemž králi za jeho velení o něco více náleželo. Pokud se však dělení zdálo nespravedlivým, neobešlo se to bez mrzutých pomluv, závisti, ba i pěstního zápasu. Většinou však vše v dobrém skončilo a hoši vajíčka matkám donesli, aby je usmažily či do nádivky přidaly. Křístačky pak na půdy odpočinout uložili, aby tam do příštího jara vyčkaly. Takové opakování dětských obyčejů vnášelo do života vsi nové veselí i zdravý zájem dětí, jejž v nich tehdejší páni učitelé tak záslužně probouzeli.
(stalo se v Rakové na Rokycansku, zdroj: Tyršová Renáta (dcera Tyrše) – Svéráz v zemích českých, 1918, autor pohlednice - Cyril Kotyšan, 1899)
