Na statku u Potočných v Oulehli uklízela dnes hospodyně se staršinkou pečlivěji než jindy, neboť budou slavit doderky. Hospodyně vytáhla z pece několik pekáčů buchet, jako cihly velkých, s mákem nebo s perníkem, a dala je vychladnout do komory. „Aspoň jich tu nikdo neuhrane!" pro sebe si povídá staršinka. Nad pecí visel pytlík s peřím. Hospodyně stoupla na výstupek a prohrábla peří rukou, aby bylo všechno stejně prohřáté: to se pak lépe dere.
Pod okny zapráskal bič a vůz vjel na dvůr. Dceruška Anežka, malá, ještě nechodila do školy, vykřikla: „Pantáta!" a hned byla ze dveří. Za chvíli vešel hospodář do světnice veda si Anežku, jež hned ukazovala mamince rohlík, co jí pantáta koupil v městě. „Potřebuješ mlsnoty, když jsou dnes buchty!" zahrozila matka na oko, ale těšilo ji, že hospodář pamatuje. „Neseš?" ptala se ho. „I to víš, že jsem nezapomněl!" odpověděl hospodář a pozorně vytahoval z kapes kožichu dvě láhve sladké rosolky. „Co je to, maminko?" ptá se Anežka. „Na zavdanou! Musím přece dračky uctít!" Stmívalo se. Zavrzly dveře a „Dej vám Pánbu dobrej večír!" ozval se hlas.
„Dejž to Pánbu," děkovala hospodyně. „Vítám vás, teta. Pojďte se ohřát ke kamnům!" „Však je tu všude teplo jako v lázni," libovala si stará teta a sedla si. Anežka hned byla u ní a vlezla jí na klín. „Tetičko, budete zas povídat pohádky?" „I to víš, že budu. Ale napřed budeme drát a budeš, taky pomáhat, to ti povídám, nebo nebude z pohádek nic! Je to beztoho na tvé peřiny do výbavy. A ne, abys nám rozfoukala peří jako včera!" „Anežka bude hodná!" mazlilo se děvčátko a vzalo tetu za krk.
Za chvíli přišlo několik sousedek a jejich dcery. Pomáhají si tak na vsi, a když sederou na jednom statku, jdou dráti k jinému, aby bylo sedráno, než nastanou jarní práce. Dřív tak pracovaly o lnu, nyní už jen v zapadlých vískách dál na podlesí sejí len a předou. Když se ohřály a denní starosti a nějaký klípek si vyložily, rozsvítila hospodyně lampičku a postavila ji na stůl na překlopený hrnec, aby byla výše a dračky lépe viděly. Sesedly se kolem stolu, hospodyně vybrala několik hrstí peří z pytlíku na stůl. Každá si ho nabrala do levé hrsti, a již se jim prsty jen a jen kmitaly. Při draní se nemluví, aby se peří nerozlítalo. Anežka si také nabrala hrst a namáhala se dost, aby peříčko sdrhla. Když jich několik sedrala, sebrala špičky, přiblížila se od zadu k staršince a zastrkávala jí je do vlasů. Bára se ani nepohnula, jako by nic nevěděla, aby svému mazlíčkovi nekazila radost. Když dítě špičky zastrkalo, smálo se a rukama tleskalo, až peří lítalo. „Dáš hned pokoj!" zlobila se matka. Když se dere peří, drží se levičkou, pravou se sdrhne od shora dolů k brku jednou, po druhé, že zůstane na brku nahoře jen maličká špička peří. Tomu zbytku se říká špička (pápeří). Dračka je odhazuje do klína, a když je plný, opatrně sebere špičky rukama, vstane a hodí je k plotně, neboť se špatně metou. Mladí arciť se škádlí a strkají si je do vlasů nebo vzadu za krk, kde „příjemně" škrabou, asi jako osiny.
„Že nebudu nic povídat!" pohrozila prstem teta, ale sama se též usmála Báře, jak podivně vypadala. Ta vstala, jako by něco hledala, a když byla od stolu dál (aby se peří nerozlítalo), sáhla si jako náhodou na hlavu a dala se do křiku a pláče, kdo že jí to udělal a že ji tak nechají chodit od božího rána a že si ji teď Vinca pasáček nevezme za ženu, a lomila rukama, že se Anežka smála, až se rozkašlala. Když byla na stole před každou hromádka peří sedraného, shrnula je hospodyně doprostřed stolu a překlopila na ně velkou mísu. Drávalo se obyčejně tak dlouho, až se mísa tlakem peří sama zdvíhala — to byl denní úkol.
Dnes byl konec dřív, aby užily večera. Sotva peří a špičky sklidily, hospodyně pokryla stůl čistým ubrusem, doprostřed postavila mísu buchet a za chvíli se kouřilo před každou z kvítečkovaného hrnečku, v němž byla káva se škraloupem na prst tlustým.
„Tak vám pěkně děkuju, že jste nám pomohly drát, a tuhle jsem vám připravila na zahřátý trochu bryndy, abyste se posílily a napřesrok — dá-li Pánbu - k nám zase přišly."
Dračky se trochu upejpaly, a že to nemusilo být a že si dělá marně škodu a že by přišly i jen tak, ale když hospodyně znova nutila, zasedly rády za stůl a svátečně jedly. Sotva některá dopila, už jí hospodyně znova nalila. Potom si musila každá zavdat rosolky a smíchu byla hned plná světnice, když se rozkašlaly, až slzely, a ne, a ne polknout pálivou kořaličku. Za dveřmi kvikla harmonika. Pootevřely se dveře a dovnitř se protáhl starý Trávníček. Hodil čepici na zem do kouta a již spustil veselou píseň.
Chvilku poslouchaly tiše, jen se usmívaly; potom některá pobzukovala píseň, a již smělejší se chytily kolem pasu a tančily. Ve chvíli se přidaly ostatní a šumu a výskotu bylo, až ospalý mourek seskočil z pece, proběhl okolo stěny a čekal, schoulen u dveří, brzo-li někdo půjde, aby vyběhl na půdu. Když se hodně vyskákaly, sesypaly se děti na tetu a žadonily, aby něco vyprávěla. Anežka vylezla tetě na klín, aby lépe slyšela.
zdroj: Na šumavském podlesí, 1935
autor: Adolf Daněk
