Vlak konečně minul Rakovník a s hlasitým odfukováním zastavil na nádraží v Kněževsi. Pan Valenta zde nebyl poprvé, dobře věděl, kam jít, a tak vedl skupinu česáčů, které pro svého hospodáře předem zamluvil, rovnou ke známému statku.
Hned druhého dne časně ráno se otec se dvěma staršími syny vydal na chmelnici, aby připravili dostatek chmele k česání. Chlapci kráčeli před otcem a ohebné chmelové lodyhy přeřezávali asi čtyřicet centimetrů nad zemí. Aby se však voňavé hlávky mohly očesat, musela se celá réva stáhnout z vysokých tyčí. Ty byly v půdě usazeny opravdu pevně, aby je ani silný vítr s těžkým chmelem nevyvrátil. Otec proto uvolňoval tyče zvláštním nástrojem, kterému se říkalo hák, aby je pak mohl rukama snadno vytáhnout a strhnout z nich zelené rostliny. Po nějaké době dorazila na chmelnici i matka. Přinesla vydatnou snídani a velké nůše na očesaný chmel. Otec vyzdvihoval uvolněné tyče, stahoval z nich révu a matka ji snášela na jednu velkou hromadu.
Malý Václav sice musel zůstat na statku, aby pohlídal mladší sestřičku, ale neměl tam stání. Jakmile se dopoledne trochu oteplilo, naložil Boženku do kočárku a dovezl ji na pole za rodiči. Tam už to vřelo čilým životem. Celé rodiny seděly pospolu a každý pilně trhal zelené, místy až do žluta zabarvené chmelové hlávky. Lidé seděli na hromadách tyčí, na stoličkách nebo přímo na hromadách očesané chmeloviny a plnili nůše a koše. Sluníčko tou dobou už notně hřálo. Mnozí si proto mezi dvě tyče přivázali plachty, aby si vytvořili aspoň trochu chládku.
Vašík by hrozně rád trhal ty krásné šištičky s nimi, jenže měl na starosti malou sestřičku. Boženka neměla pro jeho touhu po česání žádné pochopení a v kočárku neposeděla ani chvíli. Vašík tak mohl jen úkradkem brát do ruky chmelové větvičky, zkoušet, jak pevně drží na stopkách, žmolit je v prstech a dychtivě k nim čichat. Teprve když matka na okamžik Boženku pochovala, honem usedl na zem a začal česat. Jenže to nešlo zdaleka tak rychle, jak si představoval. Než by natrhal jednu nůšku, jeho starší bratr Jeník by jich měl za den několik.
Načesaný chmel se musel pečlivě odměřovat. Na volném prostranství, kde už byly tyče posbírané a srovnané do kuželů, se rozprostřela velká plachta a na ni se postavil prostorný koš. Aby se chmel nerozsypal, sypali ho česáči do čtvrthektolitrové míry, která stála přímo v koši. Odměřená úroda se pak přesypávala do velkých plátěných cích. Za každý odvedený ¼ hl dostal česáč známku – obyčejný ražený plíšek. Večer pak hospodář všechny plíšky vybral, jejich počet zapsal česáčům na lístek a sám si vše poznamenal do knihy. Cíchy s chmelem mezitím čeledín odvážel na sušárny, kde se chmel sušil, aby se vlhkem nekazil.
Na chmelnici panoval po celý den neuvěřitelný ruch. Při pilné práci se ze všech stran ozýval veselý zpěv a smích. Teprve k večeru se zástupy lidí začaly vracet ke Kněževsi. Městečko se v době sklizně měnilo v hlučící továrnu. Z komínů sušáren se valily husté sloupy dýmu, protože hospodáři museli spěchat, aby načesaný chmel stačili včas usušit. Václav v Kněževsi fascinovaně sledoval, jak usušený chmel sypali do obrovských pytlů, žoků, ve kterých ho nohama udusával statný chlap, takzvaný šlapák. Napěchovaný žok se pak pevně zašil a zapečetil.
Večer se náměstí i přilehlé ulice hemžily lidmi jako mraveniště. Všude vyhrávaly kolovrátky a tahací harmoniky, ozýval se výskot, zpěv a halas. Sotva se však toto lidské mraveniště na noc utišilo, už se po krátkém odpočinku znovu probouzelo k životu. Druhý den ráno, ještě za tmy, se lidé opět trousili zpátky ke chmelnicím, věrni starému přísloví, že ranní ptáče dál doskáče.
Tento rušný a namáhavý život trval celých čtrnáct dní. Po skončení práce se česáči vraceli vesele domů. Chmele bylo onoho roku hojně, a tak si všichni vydělali pěkné peníze. Se smíchem a zpěvem se ubírali k nádraží. Starší dospělí cestou živě rozmlouvali a přemýšleli, jak s vydělanými penězi naloží, co všechno doma koupí a jaké dluhy zaplatí. Jen malý Vašík cestou k vlaku bloudil zrakem po okolních polích, která teď, zbavená zelených chmelnic, působila tak trochu opuštěně.
(článek a obrázek, zdroj: Malý čtenář, ročník 26, 1906)
