Na území Čech byl chmel znám a pěstován od 11. století a pro české hospodářství se stal důležitou plodinou už v 16. století, a to nejen pro domácí vaření piva, již tehdy se prodával do jiných zemí. Na vaření „nebeského daru“ bohatla šlechta, kláštery, ale i měšťané.
Česání chmele se děje, podle již dávno zavedeného řádu. Začíná se časně ráno, každý česáč má svou řadu rostlin, kterou musí obrat čistě, tj. musí odtrhat podlouhlé šištičky bez listů a se stopkami. Natrhané šištičky se měří na čtvrťáky neboli věrtele. Kolik věrtelů česáč natrhal, tolik dostal „plechů“, to je známek, označených značkou nebo jménem majitele chmelnice. Známka se pak večer majiteli odevzdala a podle jejich počtu se pak řídila mzda. Po skončení sklizně se slavila „dočesná“, byla to obdoba dožínek. Na poslední fůře se vezl z chmelnice opentlený poslední chmelový štok a veliký věnec, uvitý z květů zahradních, polních, klasů obilních a chmele. Tento věnec byl potom upevněn na vysoké tyči na dvoře statku. Pod ním byla pro česáče připravena slavnostní večeře, při níž nesměla chybět skopová pečeně a koláče. V některých chmelařských krajích býval velký „dočesný“ věnec vezen z chmelnice do vsi v slavnostním průvodu, v němž byli mimo jiné též „praporečníci“, mající však místo praporů tyčky ozdobené chmelem a nezbytný „medvěd“.
Jinde když byla sklizeň chmele skončena, přijeli do dvora česáči na ověnčeném voze za jásotu a zpěvu. Hospodyni ozdobili chmelovým věncem a hospodáři vinšovali:
Na poli se daří všeho druhu zboží, co k obživě Bůh nám dal,
pšenka, žito, ječmen, oves, i ten chmel je boží dar…
někde zase blahopřáli jen krátce:
Po sklizunku vší ourody zažili jsme s vámi hody -
Bůh vás při zdraví zachovej, pokoje vám užíti dej!
Hospodyně připravila pro česáče hojnost jídla a hospodář také nezapomněl na soudek piva a nějakou tu rosoličku. Při této příležitosti také hospodář česáčům vyplatil mzdu. Tak se záhy rozproudila veselá zábava spojená s tancem, při níž buď vyhrával některý z česáčů na tahací harmoniku nebo také kolovrátkář, který se rád přichomýtl, neboť věděl, že mu bude velmi dobře.
Poznámka na závěr:
Dnešní podoba piva se ustálila koncem 18. století, staročeské pivo bylo hustší a dávaly se do něj i jiné přísady, například med, či bobkový list.
Mladé chmelové výhonky pojídali labužníci už v Římě za dob Jakuba jako pochutinu se solí, pepřem, octem a olejem. Starší výhonky se vařily a používaly jako chřest. Chmel byl označován za zeleninu povzbuzující chuť k jídlu, která uklidňuje nervy strávníků.
Našli jste v článku chybu, nesrovnalost nebo máte zajímavé doplňující informace? Napište nám prosím na email info@ceskezvyky.cz
zdroj: archiv Antonín ViK, kniha Český lid a časopis Venkov
vyobrazení: pohlednice, autor neznámý
