Házení velikonočními vejci: rodičování a hra poukování
Pobožní Chodové se místy modlili v tento den časně ráno, ještě před východem slunce, na zahradě a proti slunce východu:
Vítáme tě, veliká, přesvatá noc, chraň nás vod třech nemocí:
vod žlutý, vod sutý, vod třesutý.
K tomu nám dopomáhej Bůh Otec, Bůh syn, Bůh Duch svatý.
O Velikonoční neděli se nesnídalo a hospodyně vstávaly časně ráno, aby došly pro čerstvou vodu. Věřily, že hospodyně, která nejdřív vodu nabere, bude mít nejvíc mléka, smetany, másla a vajec. A tak mnohá chvátala pro vodu už po půlnoci. Na ranní mši si lidé nosili do kostela v bílých šátcích dary země a slunce: vejce, mazance, pečené beránky, víno a křen. Všechny pokrmy kněz po ukončení mše posvětil. Posvěcení umocňovalo magickou moc a potravin podle lidové víry neubývalo.
Z posvěceného jídla musel každý vestoje sníst kousek k obědu. Měla to být i ochrana proti zabloudění, když si bloudící vzpomněl na toho, s kým jedl o Božím hodu velikonočním posvěcená jídla, našel správnou cestu. Na Boží hod velikonoční nesly děti hospodáři vracejícímu se z kostela osolená a opepřená vajíčka, který je musel venku sníst, aby nikdy nezabloudil. Kousek posvěceného mazance dostal i dobytek a drůbež. V tento den chodské ženy vyměnily svoje postní kroje, v nichž převládala fialová, modrá a tmavě zelená barva, za sváteční pestré kroje.
Na Boží hod se scházely na návsi děti. Hoši házeli vařenými obarvenými vejci přes střechu nebo do výše, tak aby padala na drn a přitom volali: „Rodiče, rodiče, červený vejce!" Na Chodsku se tento zvyk nazýval rodičování. Od kterého děvčete se vejce rozbilo, to mělo výsměch, možná, že se tím zkoušela "stálost" děvčete. V posledních letech vzdává se se už chasa "rodičování" a rodičují nejvíce děti.
Kromě rodičování mají děti na Chodsku o Velikonocích i jinou radost s vejci: poukování. To nabývá někdy povahy hry zištné. Hoši tlukou vejcem do vejce: které praskne, je prohráno. Od několika let se učí děti na chodské vesnici také do vajec červených krejcarem „sekat“: uvázne-li peníz ve vejci, je prohráno, vypadne-li, je prohrán peníz. Tato ne zrovna chvalitebná hra přišla z města a nemá na vesnici velké naděje na rozšíření z té jednoduché příčiny, že děti chodské, aspoň v rodinách starým zvykům věrných, nemívají krejcaru vůbec. (krejcar u nás platil do roku 1892)
Nevinnější zábavu jim působí, dostane-li už některé dítě chuť zkusit si také vnitřní, hmotnou hodnotu svého vejce. Jde o hádání, než se vejce rozbije, je-li v něm „jaloučka nebo mourek“. „Jaloučka“ je žloutek uvařený, čistě žlutý, „mourek“ je žloutek převařený, mourovatý. Kdo uhodl, dostal obyčejně všechno, co si vyhádal a oč majetník zrovna dvakrát nestojí: žloutek.
Velikonoční pondělí patřilo především pomlázce:
Pomlázka (dynovačka) - původně se tak říkalo 4,8,16 i více spleteným prutům vrby, ozdobených barevnými stužkami. Chlapci chodili dopoledne „po červených vejcích" a šlehali děvčata pomlázkami. Z vrby jako symbolu procitlé jarní přírody se mělo dotekem přenášet omlazení, síla, zdraví a krása. Velikonoční šlehání mělo řadu místních variant, na Chodsku byl tento zvyk zaznamenán ve větší míře až po 1. světové válce a více se rozšířil po roce 1945. Za blahodárný akt vyšlehání musely dívky chlapcům zaplatit. Říkalo se: „Pomlázka bez vajíček - milování bez hubiček!", a tak ženich dostal z lásky v pěkném šátku až 24 vajec - červených strak.
Kraslice se rozdávaly koledníkům nebo jimi zamilované dívky uctily své chlapce. Na barvení strak se nejčastěji používala červená barva, v lidové symbolice vyjadřující lásku. Proto se tady Velikonocům říká „na červený vejce". Kultovní smysl však nemělo ani tak darování, ale požití vejce, a tak se zdobila vařená. Obarvení zvyšovalo magickou moc vajec a každá barva měla svůj význam. Nejen na Chodsku byla nejoblíbenější barvou červená, barva krve, a tím i života. Teprve ve 2. polovině 19. století, kdy původní význam kraslic začal z lidového povědomí mizet, se začaly barvit vyfouknuté skořápky. Navíc se s kraslicemi začalo i obchodovat.
Zdobení kraslic se na Chodsku stalo specializovaným uměním a na jaře přechodným řemeslem hlavně pro švadleny a vyšívačky, tzv. šedličky. Manuálně zručné ženy na nich uplatnily nejen tradiční místní dekory přenesené z vyšívání, ale přispěly i vlastní invencí.
zdroj: archiv Antonín ViK, www.chodsko.net a kniha: Veselé chvíle v životě lidu českého – Čeněk Zíbrt
vyobrazení: titulní ilustrace z knihy Poslední soud, autor: František Vrobel (1893-1953)
