Se svatým Ondřejem je v lidové víře spojováno věštění budoucnosti i s mládenci. Třáslo se stromem, plotem, jako například na Dačicku. K tomu si mládenci samozřejmě říkanku upravili:
Hejbu, hejbu plotem, všichni svatí mým životem,
kde je milá dnes, ať se ozve pes.
Na podzim bylo mládeneckým obyčejem vyhánění vlka na svatého Ondřeje (Wolfauslassen). To se ve skupinách mládenci kradli od domu k domu, bili bičišti na vrata, zvonili a křičeli „D‘ Wulfn hant do“ (vlci jsou tu“). Jde asi o starobylou narážku na někdejší víru v proměňování se ve zvířata, která často splývá vjedno se zvykovým projevem pospolitosti. Pak práskali mocně svými biči a tropili hluk všemi zvony a zvonky k tomu vhodnými. Tradice pochází z doby, kdy pastýři dobytka na horských loukách a pastvinách na Šumavě museli chránit svoje zvířata před medvědy a vlky.
Starý záznam z místní kroniky. Mezi ty originální patří poslední vyhánění vlků v roce 1927. Provádělo se na den sv. Ondřeje 30. listopadu. „Polní hlídači táhli o první večerní hodině vesnicí a práskáním bičů a troubením na trubky dělali velký kravál. Tento zvyk pocházel asi z dob, kdy na Šumavě byli ještě vlci. Četníci neměli ale pro takové zdomácnělé lidové zvyky pochopení. Tak bylo v roce 1927 šest polních hlídačů, kteří se vyhánění vlků zúčastnili, udáno pro rušení nočního klidu a od okresního úřadu byli potrestáni každý pokutou ve výši 30 Kč,“ vysvětlil konec jedné šumavské tradice kronikář.
zdroj: zakrasnejsivimperk.cz : Odkaz lidové kultury, Kronika obce Černá v Pošumaví
