Ještě několik dní a jsme na prahu adventu. Dnešního dne (kolem r. 1926) málokdo — krom lidí pravověrných a kruhů církevních si vzpomene na tu čtyřnedělní dobu, která počíná dnem po sv. Kateřině a trvá do dne Adama a Evy čili Štědrého večera, ale za starých dob, a ještě za mého dětství (kolem r. 1865) byla v úctě a vážnosti jako příprava k důstojné oslavě narození Kristova.
V tu dobu ztichly všechny světské a zvlášť veřejné radovánky, v tu dobu také neměly být a nebyly konány ani sňatky manželské, dokonce pak již ne nějak okázalé a hlučné. Svátek svaté Kateřiny byl posledním dnem svateb. Snad jen v případech zvláště naléhavých, když za nemoci jednoho ze snoubenců hrozila smrt anebo když byl příliš předčasně očekáván dědic nebo dědička, byl dopouštěn sňatek i v adventu, aby nebyly křtiny dříve než svatba. Než i k takovým oddavkám bylo třeba zvláštního svolení biskupského, a pak musila býti svatba zcela tichá, beze všech okázalých průvodů, obyčejně časně zrána. Tak nějak jsem to jako chlapec slýchal.
Lidé věřící se v adventu připravovali na narození Páně modlitbami a častými posty, aby pak tím radostněji oslavili Štědrý den a Boží hod vánoční. Advent byl dobou mrákotného šera podzimního, nejkratších dní a nejdelších nocí, a tam u nás na severovýchodě (Chotěboř) bývala to doba hojného sněhu a nejednou i časných mrazů. Rok se skláněl a nám dětem bývalo za tmavého jitra a brzkého soumraku velmi tesklivo. Arci však taky ponurý advent měl pro nás význam důležitý a věstil radostné věci budoucí. To byl blížící se svatý Mikuláš a jeho nadílka, a to byl pak i Ježíšek. Ačkoliv naše nadílky bývaly velmi skrovné, přece jsme byli plni očekávání. Co letos — co letos nám svátý Mikuláš přinese. Nebo tehda vlastně nadílel nám jen on — Ježíšek čili „Krystyndl“ byl jen pro děti bohatých. Ale probíhaly Vánoce a s nimi hlavně několik dní školních prázdnin. To byla věc nejdůležitější. Nám horlivým žáčkům dojista.
Ale když nastane čas adventní, tu aspoň jednou sáhnu po staré knize velikého, kancelářského formátu, v černé kůži vázané. Jde o rodinnou více jak sto let starou památku. Jmenuje se „Roráte neboli Weselé a radostné zpěwy adwentnj*“ Vydáno l.p. 1823. Mám tu knihu po mamince. Prý ji dostala, když se právě před devadesáti lety (1836) vdávala. Byl prý to jeden z dárků svatebních. Tak jsem to slýchal. A byl prý to dokonce mistrovský kus čili „majstrštuk“ královéhradeckého knihaře Kočárka, když se dělal pro sebe a musil cechu předložit důkaz, že je schopen provozovat živnost podle všech pravidel svého řemesla. Za dlouhý svůj věk arci ta vazba hodně ošuměla, přece však svědčí o péči a snaze svého výrobce. Vnitřek je doposud jako nový. K té knize se pojí mnoho mých vzpomínek na dětství, a hlavně na tmavá, černá jitra adventní, kdy jsem několikráte maminku provázel do katedrálního chrámu sv. Ducha na Velkém náměstí a kdy jsem knihu tu směl nosit. Vlastně nikdy jsme nešli rovnou do kostela. První naše cesta byla pro babičku Kateřinu Pospíšilovou, skoro již na rozhraní náměstí čili rynku Velkého a Malého, a s ní teprve jsme šli zase cestou zpáteční, k sv. Duchu. Babičce bylo tehda již kolem 75 let (zemřela r. 1864 v 77. roce věku svého). Byla to stařenka shrbená, seschlá, starostmi života utrápená, a přece rok co rok několikráte se účastnila ranní pobožnosti rorátní. A to nebyla maličkost. Znamenalo to vstávat asi o půl šesté, ještě za hluboké noci. Ale babička vstávala. Obula teplé liberecké bačkory soukenné, oděla se starodávným viklerem (volný ženský plášť), na hlavu posadila prošívaný čepec atlasový, který měl široký límec na ochranu krku a šíje, a když překračovala domovní práh, pokřižovala se do té tmy a zimy, zachrula se do vikleru a vstrčila hubené, žilnaté, pracovité ruce své do objemného štuclu (rukávník) z jakési rezavé kožišiny, snad liščí.
Stejně oděna byla i moje maminka. Bylo třeba takového oblečení, neboť někdy jsme kráčeli hlubokým sněhem, sotva jsme z něho nohy vytahovali. Byli jsme třeba první, kdo jsme tam na té straně cestu prošlapávali, a když sněžilo, brzy zase stopy za námi zapadaly. Taky babička nesla své Roráte, a za sněžení je ukrývala pod pláštěm viklerem, aby se nezamokřilo. A vedle obou nebo mezi nimi jsem cupal já, a pěkně mi za nehty zalézalo. Sníh pod nohama skřípal, vzduch mrazem až zpíval, uši mi upaloval. Tu a tam svítila na nároží nějaká lucerna, jejíž knot byl napájen řepkovým olejem, ale sotva ty skrovné plaménky přemáhaly čirou noc. A tu z té, tu z oné strany směřovaly ke sv. Duchu ojedinělé postavy žen i mužů, a tyto postavy připadaly mé dětské obraznosti jako přeludy, jako pohádková zjevení. Šinuly se sněhem beze zvuku, na chvíli mně ve tmě mizely a znova se objevovaly, když se přiblížily v dosah lucerny. Bylo v té pouti do kostela pro mě cosi tajemného, i v pološeré prostoře chrámové, ve které nábožní návštěvníci zasedali do lavic, rozevírali před sebou zpěvy adventní, rozsvěcovali voskové sloupky — a když ze sakristie vyšel kněz k oltáři, brzy potom na kůru zahučely, zaduněly varhany a shromáždění začali zpívat. Vzpomínám, že nejedna ta píseň adventní — ne-li snad všechny — měla nápěv velmi veselý, skutečně radostný, jak bylo na titulu knihy vytištěno, jako do skoku, přímo taneční.
Nepamatuji, kolikráte jsem na rorátech byl, ale po jedné takové výpravě s maminkou jsem se z té zimy rozstonal, a pak již mne s sebou nebrala. Však dříve taky povolovala jen mému žebronění. Uznávala sama, že by mi lépe svědčila postel, v níž jsem spával s menším bratříčkem než venkovská zima, mnohdy po čertech palčivá. A myslím, že i sama chodívala na roráty jen k vůli babičce. Však — tuším — v adventu roku 1863 konaly tu společnou adventní pouť naposled, ježto v roce následujícím dobrá babička navždy zavřela oči.
K tomu slavnému dědovému vydání Roráte pojila se ještě jistá rodinná legenda. Lituji, že jsem nepodržel v paměti všechny podrobnosti. Slýchal jsem to již jako chlapec, snad ještě i jako vyrůstající jinoch, ale kdež mi tehda připadlo, abych si to zaznamenal a že snad i po šedesáti letech budu na příběh vzpomínat! Děd můj byl nadmíru pobožný. Zdali od samého základu svého či zda k tomu přispívalo také, že byl biskupským impresorem, nemohu povědět. Tak pobožný, že tím vykonával i značný nátlak a chvílemi učiněný teror ve své rodině a blízkém okolí. A tehdy, okolo roku 1820, zatoužil po tom, aby mohl vydat již zmíněné Roráte neboli veselé a radostné zpěvy adventní. Zda tato snaha vznikla z vlastního či cizího popudu, rovněž nemohu povědět. Ani to nevím, kde se dopátral originálu, podle něhož své vydání po „kolika stech letech“ připravil. Ale když tedy měl „Zpěvy“ pohromadě, chyběla ještě věc velmi důležitá — nápěvy, totiž noty k těmto zpěvům. A ty opatřit nebylo tak snadné. V Čechách snad nebylo žádné slévárny, která by noty pro sazbu byla vyráběla. Neboť celé Roráte mělo být pořízeno tiskařsky, typograficky, text písní měl být podložen a proložen příslušnými notami. Snad byla továrna na takové noty kdesi v Německu, snad v Lipsku. Ale jejich pořízení bylo by bývalo zdraženo o clo, které prý tehda bylo na takové výrobky značné.
Nevěděl prý si děd rady. A tu jednoho dne jej navštívil jistý známý žid a řekl mu: „Pane Pospíšil, oni prý potřebují nějaké noty na partesy?“ Nějak nelibě dojat řekl prý děd: „A kterak vy o tom víte?“ „Vím všelicos, pane Pospíšil,“ usmál se host, „a snad bych jim mohl pomoct, kdybych věděl, jaké ty noty potřebují.“ Ejhle, touha dědova byla blízka splnění. Jen se svěřit podnikavému obchodníku. Ještě prý váhal, ale nakonec tedy pověděl, oč běží, snad nějaké noty ukázal. Takové a takové. „No, dobrá, pane Pospíšil, uvidíme. Nikomu nic neříkaj, já taky nic neřeknu. Proč bychom jeden druhému nepomohl? Zatím se maj hezky.“
Snad neděle, snad měsíce uplynuly, a jednoho pozdního večera ohlásil se u děda milý žid podruhé. Přicházel velmi tajnostně, ostražitě, s jakýmsi těžkým břemenem. Opatrně rozevřel obšírnou „rajzetašku“, rozvinul papíry z balíčku — a tu se svítilo kovem zbrusu novým. Noty — noty, po kterých děd toužil! Noty, které mu chyběly k důstojnému dokonání a vydání Roráte. Snad byl všechen ten pochod příběhu složitější, a nejspíše že byl, ale mohu jej vyprávět jen v hlavních rysech, jen tolik, kolik jsem v paměti podržel. Prostě: vytoužené noty k rorátům tu byly, a zakrátko se milý děd pyšnil vydáním Roráte, na tu dobu nádherným, o velikém formátu a na pěkném, bytelném papíře, arci ručním.
* Kniha se jmenuje „Roráte neboli Weselé a radostné zpěwy adwentnj*“o wtělenj Pána a Spasytele našeho Gežjše Krysta w přečistý žiwot Marye Panny. Po kolika stech letech poprvé tiskem vydal Jan František Pospjšil, biskupský a králowský kragský Impressor. Leta Páně 1823. Wytištěné w Hradcy Králowé nad Labem a Orlicý“.
autor: Hermann Ignát (1854 – 1935)
