Vánoce
O Vánoce, ó Vánoce,
jak dojímáte hluboce!
Tu nevystihlá láska Boží,
by došel věčné spásy lid,
zas lásku lidí k Bohu množí
a budí k bližním lásky cit.
Sníh na pláni a v okně mráz,
a přece něco hřeje nás
a mysl vznáší ke blankytu,
kde rozhostil se klid a mír;
tam ve třpytu a v jasném kmitu
z hvězd jedna hledí na vesmír.
Aj, anděl hlásá pastýřům,
kde v Betlémě ten chudý dům,
v němž v jeslích Božské robě dýše,
jež spasí, s Bohem smíří lid.
Tu pastýř spěchá z chudé chýše
se Synu, spáse, poklonit.
Tam králové zas z východu
jdou ve zrychleném pochodu,
by dary dali nebes králi,
jenž hvězdou byl jim ohlášen,
a s potěchou se nazpět brali,
když uzřeli své spásy den.
Lid všechen tuto památku
vždy vděčně slaví o svátku
té štědré lásky Boha Otce,
jenž Syna seslal lidem všem,
i těšíme se na Vánoce,
kmet, dítě, všichni navzájem.
Sníh vrže chodcům pod patou,
kdy zvony v noci ve chrám zvou,
i spějí zbožné lidu davy,
jimž radost září ze zraku,
by díky vzdali králi slávy
v kadidla vonném oblaku.
Svou vděčnost chudý, majetný
dnes jeví, v den to pamětný,
mír, slast a blaho z lásky činné
se v nitru rodí z obou stran
a zvučným hlasem z úst všem plyne
dnes: »Narodil se Kristus Pán.«.
Ó Vánoce, ó Vánoce,
vy povznášíte vysoce!
Kéž láska druha k druhu roste
a láska k Bohu vzplane v žár
i ve hradě i v chatě prosté!
Toť vzácný bude Vánoc dar!
autor: Dr. M. Kovář, zdroj: Vlasť, 1906, č. 3
vyobrazení: pohlednice, autor Václav Čutta (1878, Praha - 1934, Praha)
