Švandovy dudy
V Strakonicích za oltářem
tam jsou dudy zaklety;
tím to, že již není v Čechách,
jak bývalo před lety.
Dokud hrával na ně Švanda,
život byl tu jinačí,
každá chatrč — posvícení
s pečení a koláči.
Jeden smích a jeden tanec
od podlahy ke stropu,
na českou zem pán Bůh spouštěl
kvítí celou potopu.
Nyní běda! — Kde jsou dudy?
Veselost je ztracena;
v Strakonicích za oltářem
časem zní jen ozvěna.
Smutné stony, puklé zvony —
dumné tóny, táhlý vzdech . . .
Ký ďas vzal ty naše dudy,
s nimi staré štěstí Čech?
Chtěl bych věru dočkat! se
a zřít vlastní na oči,
až se zas ty dudy najdou,
jak to světem zatočí!
V Strakonicích za oltářem,
vím, že bude neděle,
spustí jednou staré dudy
od podlahy vesle!
První začne hopkat farář,
ministranti za ním hned,
kantor pustí šňupec z ruky,
s šafářkou se chytne vlet;
Purkmistr a radní páni
v kolo s měšťankami v rej,
i ta babka, která sklání
nad růžencem obličej.
„Ite, missa . . .!“ farář křikne,
z kůru zazní slavný tuš, —
Dudy Švandovy zní! — v Čechách
zase štěstí máme juž!
A z kostela na náměstí
v ulice, kol radnice,
za nimi již v brzku tančí
každá v Čechách vesnice.
A ten vznět a let a tanec
strhne Prahu v kolo též. —
Kéž si brzo, milý Švando,
na Čechy jen vzpomeneš!
autor: Jaroslav Vrchlický (1853, Louny – 1912, Domažlice)
kniha: Co život dal, 1896
vyobrazení: obraz, autor: Josef Strnad (1889, Praha – 1952, Praha)
