Sultan a Tyrl sedí na lávce, když vidí babičku, jaksi podiveni se na ni podívají — v tu dobu ona nebývá venku. U lávky stojí vysoký dub, v rozložených jeho ratolestech sedí v létě drůbež. Babička se podívala nahoru, zaslechla v ratolestech povzdech, tichounké šepotání a típání. »O něčem se jim zdá,« povídala si a šla dál. — Co ji opět u zahrádky zastavilo? Naslouchá líbeznému klokotání dvou slavíků v zahradním křoví? Či nesouvislé písni Viktorčině, která smutně od splavu zaznívá? Či se babička zahleděla na stráň, kde tolik svatojanských mušek, těch živých hvězdiček, se kmitá? — Pod strání nad loukou vznášejí se lehké obláčky v ustavičném kolotání. To nejsou mlhy, povídá si lid, a snad babička také věří, že v těch průzračných stříbrošedých závojích zahaleny jsou lesní žínky a dívá se na jich divý tanec při svitu měsíce? — Ne, ani tak, ani tak, babička dívá se na louku, která vede ke mlýnu.
Tam od hospody přes potok vběhla na louku postava ženská, zahalená v bílou plachetku. Tiše stojí, naslouchá jako srna, když ze zákrytu lesního vyběhne na širou pláň, by se popásala. Nic neslyší než táhlé zvuky slavíka, temné hrkotání mlýnu a ševelení vln pod temnými olšemi. Otočí bílý šat okolo pravé ruky a trhá ní kvítí, kvítí devatero, každé jiné. Majíc kytici hotovu, shýbne se ještě, umyje se čerstvou rosou a neohlížejíc se vlevo ani vpravo, spěchá nazpět k hospodě. »Kristla je to! bude dělat svatojanský věneček; myslila jsem si, že má toho hocha ráda,« povídala si babička, nespouštějíc z děvčete oči. Již ji neviděla, a ještě stála v zamyšlení.
