Bylo již po svatodušních svátcích, jimž babička „zelené“ říkala, snad proto, že májemi z břízy okrášlila celé stavení, zvenku i zevnitř, takže i u stolu i v posteli všichni pod zelením byli. Již bylo i po krásném Božím těle i po Janu Křtiteli. Slavíček již v křoví nezpíval, vlaštovičky vyváděly mláďata zpod střechy, na peci u koček leželo májové kotě, s kterým se Adélka ráda mazlila. Černá její slepice vodila již odrostlá kuřátka a Sultán i Tyrl skákali zase noc co noc do vody po myších, což zavdalo starým přadlenám příčinu k povídačkám, že straší na lávce u Starého bělidla „hastrman“.
Adélka chodila s Voršou zavádět Stračku na pastvu, chodila s babičkou po bylinách aneb seděla vedle ní na dvorku pod lipou, jejíž květy také již babička sušila, a odříkávala jí z knihy. A večer, když šly spolu naproti dětem, zašly si přes pole; babička si dohlížela k lénu, ráda se dívala po širých panských polích, jichž bohaté klasy úprkem žloutly, a když vítr po nich vlnky házel, nemohla z nich ani oka spustit. Říkala Kudrnovi, který obcházeje pole obyčejně k ní se připojil: „Radost je z toho božího požehnání, nedopouštěj, Bože, pohromy!“…
