Paběrkování, neboli doplňková zemědělská práce spočívala v ručním dosbírání zbytků plodin (paběrků), které zůstaly na polích, ovocných stromech či ve vinohradech po sklizni. Sbírání klásků (kláskování) bylo vyhrazeno většinou dětem, pasoucím na strništi husy, nebo starým chudým ženám. Bezzemci takto získávali zrní pro krmení drůbeže, v dobách nedostatku bylo i zdrojem malého množství mouky pro vlastní obživu.
Pasáčci a chudí lidé paběrkovali též ve sklizených brambořištích. Podobně chodili ve vinařských oblastech paběrkáři do vinohradů na sběr zbytků hroznů atd. Tyto praktiky většinou zanikly po 2. světové válce. Krajově se někde říkalo paběrkování, oslez, kláskovat anebo ostelíz.
Podle Bible měli sedláci dokonce povinnost nechávat jeden roh jejich pole nesklizený, což platilo jako zavedená praxe nejen u obilných polí, ale také u ovocných sadů nebo zeleninových zahrad a vinic.
Ze starých knih:
V knize Rolnická polní kázání z roku 1861 se píše o čeledínech, kteří z lenosti nebo ziskuchtivosti, nekonají svou práci zodpovědně, možná i proto, aby jejich příbuzní měli dobré paběrkování. "Tím neplecha paběrkování je vždy větší a větší, takže nyní už je těžko potřebné úkolní dělníky a nadenníky sehnati, neboť vidí větší prospěch z paběrkování nežli z úkolní nebo denní práce. Proto nacházíme vždy více lidí na paběrkách nežli při sklízení samém.
Dotíravost paběrkářů už tak se vzmáhá, že je těžko jim se ubránit, aby nesbírali, dokud mandele nejsou odvezeny a role není uhrabáno a dokud není brambořiště převláčeno a přeoráno. Této se vzmáhající dotíravosti jsou rolníci jen sami vinni tím, že za práci příliš málo platí, tyto neplechy trpí a polního hlídačství přísně si nehledí, aby se odstranily a zabránily všechny škody na plodinách. Ustanovují málo kde přísežné polní hlídače, aniž volí poctivé a svou zachovalostí osvědčené muže."
Ze vzpomínek čtenářů:
V dětství jsem chodila kláskovat s babičkou. Když bylo obilí polehané, tak jsme spolu nasbíraly i několik pytlů klásků. Babička doma obilí vytloukala a co nešlo tak se házelo slípkám v klasech na přehrabání. Také se chodilo na kukuřici, sušila se na pšatrách. Králikům se dávala v celku, prasátku, kachnam, husam a slípkam se šrotovala (šroťák jsme měli vlastní, to každý neměl). Dana H.
- Jako děti jsme chodily paběrkovat klásky, pak je tatínek mlátil cepem a my je nabíraly do dlaní a vyfukovaly plevy... a bylo krmení pro slepičky... sestra chodila s babičkou paběrkovat cibuli, cukrovou řepu, ze které nám babička vařila "sirup". Alena Z.
A co se píše o paběrkování v Bibli?
Starý zákon; třetí kniha –Leviticus: „Když budete sklízet obilí své země, nesklízej své pole až do kraje a nepaběrkuj, co po sklizni zůstalo. Ani svou vinici úplně neobírej a nepaběrkuj, co na vinici upadlo. Nech to chudákovi a přistěhovalci. Já jsem Hospodin, váš Bůh.“
Starý zákon, pátá kniha - Deuteronomium: „Půjdeš-li vinicí svého bližního, můžeš jíst hrozny podle chuti až do sytosti, ale nesmíš je sbírat do nádoby. Půjdeš-li obilím svého bližního, můžeš trhat klasy, ale nesmíš na obilí svého bližního vztáhnout srp.“
Našli jste v článku chybu, nesrovnalost nebo máte zajímavé doplňující informace? Napište nám prosím na email info@ceskezvyky.cz
zdroj: archiv Antonín ViK, časopis Venkov a Český lid
vyobrazení: ilustrace, autor: František Vrobel (1892, Zábřeh, Ostrava – 1953, Kroměříž) a pohlednice, autor: Jean Fr. Millet (1814 - 1875)
