Chlapci učili Adélku otloukat vrbové píšťalky, když pak jí nechtěla píšťalka pískat, dávali vinu, že nedobře při otloukání říkala. ,,Vy holky, neumíte ani píšťalku udělat,“ vysmíval se Jan. — „To není naše věc, ty ale zase neuděláš takovýto klobouček!“ pravila Barunka, ukazujíc bratrům klobouček z olšových listů, okrášlený chudobkami, který celý jehlinami sešpendlila. — „Hm, to je kumšt!“ pohodil hlavou chlapec. — „Pro mne ne, ale pro tebe,“ smála se Barunka, jdouc dělat ještě šaty ke kloboučku a tělo panenky z bezové duše. Ale Jan položil proutek na koleno a povídaje Adélce: „Teď poslouchej a dívej se, jak to budu dělat,“ a začínaje otloukat, říkal:
„Otloukej se, píšťaličko, nebudeš-li se otloukati, budu na tě žalovati knížeti pánu,
a on ti dá ránu, až odletíš ke zlatému džbánu.
Huš, huš, buš, vrazím do tě nůž, vrazím do tě kudličku,
vyrazím ti dušičku, vrazím do tě zavíráček, budeš zpívat jako ptáček.“
