Opuštěný statek
Tiše tě vidím stát, kde snad končí i svět,
kohouta kokrhat, zavýt psa neslyšet,
řehtání z maštalí neslyšet, zvonce krav,
kukačka nevolá od lesa na pozdrav.
Střecha se rozpadá a okna slepě civí,
zdma i po zahradách honí se vítr chtivý.
Je pusto na polích, nezvoní kosy v stráních,
dávno tam nezní už pasáčků halekání.
Na dvoře nepotkáš živáčka stopy žádné,
od rána do tmy až tu hřbitovní klid vládne.
Nikdo tu nezůstal, jen stromy čnějí samy,
je ticho bez lidí před domem pod lipami.
Voněly tolik, když byly v plném květu,
co lidských radostí jen kdysi sešlo se tu,
děti tu tančily pod nimi, než se stmělo,
o kus dál na louce se seno obracelo.
O svatojánské noci tu chlapci zpívávali,
ve chvíli štěstí milenci tu stáli.
Sedlák ven vyšel si sem fajku zapálit,
po práci seděli tu ženci ustálí.
Je to už dávno - jak ztichlo všechno dnes,
než vítr ledový vymete zimní les,
než sníh, dobrý a plný milosrdenství,
pokryje statek svým bílým tajemstvím.
