V lidském životě už to tak chodí – radost se neustále střídá se smutkem a žalem. Staré české pořekadlo to vystihuje přesně: „Dnes jsme zde, a zítra kde!“ Člověk je zkrátka na tomto světě jen jako pára nad hrncem. Naši předkové si pomíjivost všeho pozemského dobře uvědomovali a přijímali smrt jako přirozenou součást bytí. Z jejich lidových rčení nevane strach, ale hluboká vyrovnanost. Věděli, že vše, co se narodilo, musí jednou zemřít. Odtud pramenil jejich klidný pohled na konec života; každý přitom pomýšlel i na svůj důstojný pohřeb. Výstižně to vyjadřuje i známá lidová píseň: „Kdybych já věděl, že zejtra umru, dal bych si dělat dubovou truhlu.“
Několik ukázek z jejich moudrosti: Mladý může, starý musí – Proti smrti není léku, a proti Mořeně není kořene – Smrt nás všechny v jeden snopek váže – Vrť se, jak vrť, nic na to nedá smrť – Každý smrti daň zaplatí – Smrt nevybírá, béře napořád – Také hrobař do hrobu musí – Smrt již sobě příčinu najde – Po smrti král i sedlák panuje – Jaké chování, takové skonání – Když dědic pláče, v srdci se směje - Truhla nemá kapsy - O mrtvém buď dobré, anebo nic.
Tato rčení jasně ukazují, že se naši předkové dokázali smířit s nevyhnutelným osudem a na konec života mysleli už v plné síle. Běžně si ještě zaživa vybírali místo posledního odpočinku, šaty do rakve a s nejbližšími projednal podrobnosti svého budoucího pohřbu. Strach ze smrti jim byl cizí a neměli se čeho bát. Celý život tvrdě pracovali, do pozdního věku se starali o hospodářství, plnili své povinnosti a pomáhali bližním. Konec života tak očekávali s klidnou myslí a heslem: „Jaké chování, takové skonání.“ Někdy si již sami přáli věčný klid za bílou zdí hřbitova.
Smrt si lidé představovali jako kostlivce s kosou, který však neubližuje bezdůvodně – odvede jen toho, jehož čas vypršel nebo jehož hvězda na nebi vyhasla. Často se zjevovala také jako bílá ženská postava v hustém závoji. Podle pověr se objevovala pod oknem domu, kde měl někdo skonat, nebo vcházela přímo do světnice k nemocnému. V pohádkách a pověstech ale leckterému chudákovi pomohla, nebo mu dokonce šla za kmotru. Smrt zkrátka v lidových představách nebyla tak zlá, jak se o ní říká.
Když někdo zemřel, okamžitě se otvíralo okno, aby mohla duše svobodně odletět do nebe. Pokud člověk skonal v pátek, považovalo se to za požehnání, protože v tento den zemřel i Pán Ježíš. Příbuzní mrtvému zatlačili oči a na kostelní věži či zvoničce se rozezněl umíráček. Tradovalo se, že dokud umíráček zvoní, nikdo nesmí jíst, jinak by ho bolely zuby. Odchod souseda byl pro celou vesnici vždy velkou událostí, a to i v případě, že byl dlouho nemocný a jeho konec se očekával. Lidé pak společně rozebírali povahu i skutky zesnulého, mluvili o pozůstalých, a pokud po něm zůstali sirotci, upřímně je litovali.
Po smrti bylo zvykem tělo omýt a obléknout. Během oblékání na nebožtíka volali jeho křestním jménem, jako by byl stále naživu: „Jene, podej mi pravou ruku… levou nohu…“ Mezitím truhlář přivezl rakev, do které mrtvého uložili. U jeho nohou pak rozsvítili lampičku a u hlavy zapálili svíci. Žena, která tělo omývala, se po práci musela pomodlit Zdrávas Maria a Anděl Páně. Věřilo se, že pokud by to neudělala, musel by mrtvý každé výročí své smrti vstávat z hrobu a celou noc se modlit na hřbitově u kříže nebo v kostele.
Do rakve se zesnulému vkládal do rukou křížek s růžencem a kolem těla se skládaly svaté obrázky. Nikomu, dokonce ani zemřelým dětem, se však nesměl dávat na hlavu věneček – lidé věřili, že v nebi každého korunuje samotná Panna Maria. Každý večer až do pohřbu se u mrtvého scházela rodina a sousedé k modlení. Kostelník nebo zpěvák předříkával růženec a další modlitby, ve kterých vzpomínal i na všechny dřívější zesnulé z tohoto domu. Pozůstalí se ale museli držet zpátky v projevech žalu. Přílišný pláč a naříkání prý poutaly duši k pozemskému trápení. Věřilo se, že kolik slz lidé pro mrtvého prolijí, tolik kapek oleje mu v očistci přilejí do ohně. Pokud navíc slza padla přímo na tělo mrtvého, pálila ho jako vroucí olej.
V noci se v domě smutku nikdo nesměl dívat z okna. Podle pověr totiž mrtvý v tyto dny obcházel stavení, a kdo by ho spatřil, do roka by zemřel. Že je duch nebožtíka nablízku, se poznalo podle divokého vytí psů a neklidu dobytka ve stáji. Okna se proto pečlivě zakrývala, aby nikdo nepropadl pokušení vyhlédnout ven. V den pohřbu, jakmile se rozeznělo první zvonění (tzv. praepuls), začali se do domu smutku scházet smuteční hosté. Rakev nebožtíka spočívala na lavici či dubovém prkně, otočená hlavou k východu, aby se mu klidně leželo. U hlavy mu stále hořela hromniční svíce, která měla chránit tělo před zlými duchy. Ti by ho jinak mohli zohavit, což by se projevilo tím, že by mrtvý zčernal. Každý, kdo přišel k vystavenému tělu, musel pokřižovat sebe i nebožtíka. Tím se chránil před strachem ze smrti a před tím, aby ho zesnulý strašil ve snech.
Při vstupu do domu smutku zdravili hosté pozůstalé slovy: „Potěš vás Pán Bůh“ a ti jim odpovídali: „Dejž to Pán Bůh, vás taky“. Na některých místech bylo zvykem nabídnout příchozím přátelům a příbuzným chléb a rosolku. Hluboká úcta k mrtvým byla pro český lid zásadní. Vypravit nedůstojný pohřeb nepřicházelo v úvahu – vše muselo proběhnout přesně tak, „jak se sluší a patří“. Pokud by rodina nebožtíka do rakve neoblékla důstojně, čelila by velké pomluvě od celého okolí. Dokud tělo leželo v domě, všichni chodili a mluvili potichu. Děti měly zakázáno skotačit a křičet, protože se věřilo, že nebožtík až do chvíle, než ho kněz vykropí svěcenou vodou, všechno slyší. Během modlitby kněze u rakve přítomní bedlivě sledovali plamen svíce ve své ruce. Pokud hořel klidně a přímo vzhůru, věřili, že odešel spravedlivý člověk, jehož čistá duše směřuje rovnou do nebe.
Na Strašecku bylo zvykem během příprav na pohřeb péct speciální bochánky, které se pak rozdávaly chudým jako almužna. Pro děti se pekly menší, pro dospělé větší, a v závislosti na počtu chudých jich bylo potřeba někdy opravdu velké množství.
Jakmile kněz rakev vykropil, nastal čas vynést ji na máry nebo na pohřební vůz. Tento moment doprovázela řada ochranných rituálů, které měly zabránit tomu, aby se duch mrtvého vracel domů. Při vynášení ze světnice se muselo márami rázně zatřást a v domě se převracely všechny židle vzhůru nohama. Na prahu domu se s rakví dělalo znamení kříže, nebo se rakev ve jménu Nejsvětější Trojice třikrát pozdvihla. Pokud nebožtíka odváželi na voze, kočí před samotným odjezdem třikrát couvl. Na jiných místech zase rakví před opuštěním stavení třikrát jemně narazili do dveřního prahu na znamení posledního sbohem.
zdroj: knožní archiv Antonín ViK a spol., kniha Český lid, Karel Pejml (Narozen 26.1.1892 v Příbrami, zemřel 2. 3. 1965 v Praze. PhMr., JUDr., PhDr., RNDr., kulturní historik. Práce v oborech etnografie, přírodovědy, alchymie, lékárnictví, autor životopisu Jana Evangelisty Purkyně, editor herbáře Adama Zalužanského.)
obraz: Mousson Theodor Josef (1887, Maďarsko – 1946, Trenčín)
