Bývá to tak již v životě lidském, že se radost střídá se smutkem a žalostí. České pořekadlo k tomu praví: „Dnes jsme zde, a zítra kde!“ Je věru člověk na světě jen co pára nad hrncem. Naši předkové dobře pozorovali pomíjívost všeho pozemského a přijímali smrt jako nezbytnou nutnost. Z jejich pořekadel o smrti vane zřejmá vyrovnanost, není v nich nějakého strachu. Věděli, že co se narodilo, musí také zemřít, odtud pramenilo to jejich klidné nazírání na konec života a každý pomýšlel na svůj důstojný pohřeb. Dobře to vyjadřuje česká prostonárodní píseň „Kdybych já věděl, že zejtra umru, dal bych si dělat dubovou truhlu.“
Několik ukázek z jejich moudrosti: Mladý může, starý musí – Proti smrti není léku, a proti Mořeně není kořene – Smrt nás všechny v jeden snopek váže – Vrť se, jak vrť, nic na to nedá smrť – Každý smrti daň zaplatí – Smrt nevybírá, béře napořád – Také hrobař do hrobu musí – Smrt již sobě příčinu najde – Po smrti král i sedlák panuje – Jaké chování, takové skonání – Když dědic pláče, v srdci se směje - Truhla nemá kapsy - O mrtvém buď dobré, anebo nic.
Z těchto několika rčení vidíme, že se český člověk dovedl smířit s neodčinitelnou nutností, a ještě v plné síle pamatoval na poslední věci člověka. Tak si vyhlédl již za živa místo k budoucímu svému věčnému odpočinku, vybral si šaty, které mu mají dát do truhly, a s nejbližšími projednal podrobnosti svého budoucího pohřbu. Strach před smrtí byl mu na hony vzdáleným a věru neměl, čeho by se obával. Po celý svůj život v potu tváře pracoval, až do pozdního stáří se jen staral, své povinnosti řádně konal, bližnímu podle svých možností pomáhal a mohl tedy klidně očekávat konec svého života, maje na mysli: „Jaké chování, takové skonání.“ A někdy si již sám přál trvalého odpočinku za bílou zdí hřbitůvku.
Smrt si lid představoval jako kostlivce s kosou v ruce, který však každému neublíží, nýbrž sebere jen toho, čí hodinka vypršela nebo čí hvězda na nebi vyhasla. Často se prý smrt může objevit i jako bílá ženská postava zahalená v hustý závoj. Objevuje se obvykle pod oknem domu, v němž má někdo zemřít. Někdy dokonce přichází do jizby, kde nemocný leží. Někdy však pomohla i mnohému chudákovi, ba i šla za kmotru. Není tedy smrt asi tak zlá, jak se o ní říká.
Umřel-li někdo, otvíralo se okno, aby prý duše mohla do nebe. Za štěstí se dává tomu, kdo zemře v pátek, protože toho dne zemřel taky Pán Ježíš. Mrtvému zatlačil někdo z příbuzenstva oči a zvonil se umíráček na zvoničce nebo na věži kostelíku. Když se nebožtíkovi zvonilo, neměl prý nikdo jíst, poněvadž by ho bolely zuby. Smrt některého souseda nebo sousedky byla vždy vzrušující událost i tehdy, kdy se říkalo, že nemocný je na „zhasnutí“ a kdy se tedy s jeho smrtí počítalo jako se samozřejmostí. Předmětem rozhovorů se stala povaha a vlastnosti zesnulého, připomínaly se jeho dobré i zlé skutky, probírali se jeho pozůstalí a pokud zůstali sirotci, lidé je upřímně litovali.
Po smrti, tělo omývali a odívali. Při oblékání na mrtvého volali křestním jménem: „Jene, podej mi pravou ruku – levou nohu…“ Zatím truhlář přivezl rakev, do níž vložili mrtvého a u nohou rozsvítili lampičku a u hlavy zapálili svíci. Bývalo zvykem, že žena, která tělo omývala se potom pomodlila Zdrávas Maria a Anděl Páně, kdyby tak neučinila, musel by mrtvý vždy ve výroční den svého úmrtí vstávat z hrobu a buď v kostele na hřbitově nebo u kříže stojícího uprostřed hřbitova se po celou noc modlit Anděl Páně. V rakvi se dával zesnulému do rukou křížek s růžencem a kolem dokola se položily svaté obrázky. Nikomu, ani dítěti, se nemá dávat na hlavu věneček, protože prý v nebi sama Panna Maria zemřelého korunuje. Večer se u mrtvého konalo modlení. Kostelník nebo zpěvák se modlil s přítomnými růženec a odříkávaly se modlitby. Předříkávač přitom vzpomínal i „na duše zemřelých z tohoto stavení“, tak se dělo po všechny dny až do pohřbu. Kdo pro mrtvého příliš plakal a naříkal, přivolával prý tím duši nebožtíkovu k pozemskému soužení a trápení. Kolik, kdo slzí pro mrtvého prolije, tolik kapek oleje mu v očistci do ohně přidává. Padne-li některá slza na mrtvého, pálí jej jako kapka vřelého oleje.
V noci až do pohřbu se neměl nikdo dívat ven z okna, poněvadž prý mrtvý obchází stavení a kdo by ho v tu dobu uviděl, do roka by zemřel. Že mrtvý obchází je prý patrno z toho, že psi mnoho vyjí a dobytek ve stáji je neklidný. Proto se také v tyto dny zakrývali okna co nejpečlivěji, aby snad někdo náhodou se z okna nepodíval a mrtvého neuzřel. V den pohřbu, když byl dán „praepuls“ (zvonění před pohřbem), scházeli se hosté do domu smutku. Nebožtík spočíval v domě na lavici nebo na prkně, nejlépe dubovém, hlavou k východu, „aby se nebožtíkovi klidně leželo“ a u hlavy mu hořela hromniční svíce, aby zlý duch neměl k mrtvému přístup, aby jej nezohavil, což by se projevilo zčernáním mrtvého. Kde měli před pohřbem nebožtíka na odiv vystaveného, měl každý sebe i mrtvého pokřižovat a nemusel se tak zesnulého bát, ani když se mu o něm ve snách zdálo.
Smuteční hosté vcházejíce do stavení říkali pozůstalým: „Potěš vás Pán Bůh“ a ti odpovídají: „Dejž to Pán Bůh, vás taky“. Někde se příbuzní a přátelé poctívali rosolkou a chlebem. Úcta k mrtvým je charakteristickou vlastností českého lidu. Nedůstojný pohřeb by si pozůstalí nedovolili, museli ho vypravit „jak to má být“. Mrtvý musel být do rakve důstojně oblečen, a zle by byl pomluven, kdyby nebožtíka „jen tak“ ledabyle ustrojeného do rakve uložili. Dokud byl mrtvý v domě, chodilo se a mluvilo se potichu, děti nesměly skotačit a výskat, poněvadž nebožtík prý „vše slyší“, dokud nebyl vykropen knězem. Když se kněz modlil u rakve, pozorovali přítomní svíci, kterou drželi v ruce. Hořela-li hezky vzhůru, znamenalo to, že zemřel člověk spravedlivý a jeho čistá duše přišla do nebe.
Na Strašecku v době příprav k pohřbu pekly se bochánky, které se rozdávaly chudým jako almužna. Pro děti se pekly malé, pro dospělé pak větší. Někdy bylo bochánků potřeba opravdu hodně.
Po vykropení rakve knězem se zdvihla rakev, aby se vynesla na máry nebo na vůz. Při odnášení mrtvého ze světnice se prý mělo zatřást s márami, aby umrlec neměl moci přijít zpátky do stavení. Také se převracely všechny židle, když se vyšlo s nebožtíkem z domu. Když vynášeli rakev z domu, někde na prahu s ní dělali kříž, jinde zase ve jménu nejsvětější Trojice ji třikráte pozdvihli. Někde také, když mrtvého vyváželi na voze, třikrát před odjezdem couvli. Místy se třikrát po sobě dotýkali rakví prahu domovních dveří na rozloučenou.
zdroj: kniha Český lid, Karel Pejml (Narozen 26.1.1892 v Příbrami, zemřel 2. 3. 1965 v Praze. PhMr., JUDr., PhDr., RNDr., kulturní historik. Práce v oborech etnografie, přírodovědy, alchymie, lékárnictví, autor životopisu Jana Evangelisty Purkyně, editor herbáře Adama Zalužanského.)
obraz: Mousson Theodor Josef (1887, Maďarsko – 1946, Trenčín)
