O velikonočním týdnu na našem venkově – Velký pátek - vyprávění z časů dávných a nedávných III. (l.p. 1893)
Pohleďme nyní blíže, jaké stopy dávných časů nám na našich Velikonocích zůstaly a jakým pověrám věřili staří hospodáři a naše prababičky.
Z celých Velikonoc hojností a rozmanitostí zvyků v tradici lidu zvláště vyniká Velký pátek a zdá se, že i původní jeho význam nebyl skromný. Církev, kladoucí ke dni tomu památku umučení Kristova, a tudíž zpečetění a potvrzení všeho jeho učení, dodala mu ovšem významu jak truchlivého, tak i důstojného. Pozoruhodné je, že většina obřadů tohoto dne, které jsou původu pradávného, konají se před slunce východem. Slunce je bráno jako vševědoucí oko nebes a jak se jeho zlatá záře po obzoru rozleje, je vztyčeno jeho žezlo vládcovské a všechny bytosti nadpřirozené, jež jen mdlý svit luny snesou, opouštějí sféry pozemské, uchylujíce se do skrýší a úkrytů sobě přikázaných a bylina, kámen i voda pozbývají své moci čarovné. Tím účinněji však působí, když paprsky vševládného slunce za horami teprve se rodí, zápasí ještě s temnem a mrákotou noční; v té chvíli nejlépe je vyjíti, chce-li kdo sil přírodních zkoušeti se zdarem. A je takových lidí našem venkově stále spousta!
Hleďte jen, co tam u potoka je děvčat! Sestupují tiše až po kolena do studené vody proti proudu a umývají si tvář, toť se rozumí, že z pouhé marnivosti; mladé pokolení ženské beztoho na nic jiného nemyslí, než jak by své líčko uhladilo, a tohle je prý k tomu prostředek nejvhodnější. Ovšem ještě bezpečněji krásy dosáhne, umyje-li se děvče v ten čas sněhem — a v Podkrkonoší chodí pro něj do úpadů a úlehlí (neobdělávané pole) i hodinu cesty. Kde není potoka, tam třeba nabrati k témuž účelu vodu ze tří studánek. Však nejen dívky, ale i hoši a lidé starší umývají se před východem slunce proudovou vodou, aby byli po celý rok zdrávi, čilí a čerství. Jak vidíme, řídí se tu zase dotýkací praktikou, přenášejíce vlastnost vody na sebe.
