Sv. Mikuláš přišel s andělem a čertem, vyzkoušel děti, umějí-li se modlit, hodným a poslušným naložil dle důstojnosti, vážnosti a majetkových poměrů tatínka. Sv. Mikuláš bývával, ale za mého dětství hodný na všechny děti stejně. Nakládal za okénko chalupy, jako za okno statku, za okénko dělníka jako za okno zámožného měšťana, téměř všude stejně. Někde svůj úkol odbyl chlupatý čert. Nadělovali do punčoch jablka, sušené švestky, ořechy, svatojánský chléb, křížaly a několik kousků bonbonů. Dnes již sv. Mikuláš respektuje veřejné postavení a příjmy tatínka, a tak někde snáší celé bohatství z cukrářských a hračkářských krámů. Jen jedno se nezměnilo, potrvalo ve stejné dojemnosti – radost dětí. V chudých světničkách jako v salonech děti skáčou radostí, jásají z uznalosti k sv. Mikuláši a jejich dětské oko září uspokojením.
U nás doma naděloval sv. Mikuláš pouze do punčoch za okno, Ježíškovi pak ponechával bohatší podarování. Na dary Ježíškovi se již prostíral šátek. Pamatuji se na jisté nesnáze, jež jsem zažil před sv. Mikulášem. Ve své vtipné hlavičce jsem rozsoudil, že čím větší punčocháče, tím bohatší musí být nadělení. Moje punčocha byla rozhodně malá. Tatínkova sice byla větší, ale přesto se mi zdála nedostatečná. To spíše maminčina vyhovovala mým představám. Vzpomněl jsem si však na naši služku Barušku. To byla holka jako granátník a nohy měla jako elefant. Usoudil jsem, že Baruška asi bude mít punčochu ze všech největší. Již tenkrát jsem pohlížel na svět střízlivě a než jsem uvěřil, musel jsem se přesvědčit. V příhodné chvíli jsem otevřel Baruščin kufr, abych tajně vzal její punčochu a změřil ji s maminčinou. Baruška mne při hrabání v kufru však přistihla a žalovala mamince. Nastal výslech. Já ctil vlastní tajemství a nápad a nevyzradil jsem ničeho, za to jsem dostal na zadek kuchyňským instrumentem, jemuž se říká vařečka. Výpraskem, ale můj plán nebyl překažen. Rozhodl jsem se, že jiným způsobem se přesvědčím je-li Baruščina punčocha větší než maminčina. Připravil jsem si z papíru míru, jakou asi používají obuvníci. Baruška stála u necek a horlivě prala. Přišoural jsem se k ní zezadu, nepozorovaně poklekl, nazdvihl ji sukni a s celou vážností jsem přikročil k měření. Pošetilá Barča vykřikla, jako by ji na vidle bral. Bylo zle, tuze zle. Můj měřičský pokus vyvolal v celé domácnosti pravé dopuštění. Trestající mocí byl tentokráte otec a instrumentem řemen. A řemen ze mně dostal mikulášské tajemství. Od té doby nebral jsem více žádné ženské míry na punčochy. A vidíte, já byl tenkrát pevně přesvědčen, že Barušku požádám o její punčochu, když se předtím přesvědčím o nejdokonalejších rozměrech její nohy. Kdepak mě mohlo tenkrát mohlo napadnout, že Baruška je lechtivá na lýtku a že po nevinném zašimrání hned křičí.
