- Dlouhé, předvánoční večery zdlouhavě by ubíhaly, kdyby nebyly vyplňovány prací. V některých krajinách mají přástky, u nás, kde se len nepěstuje máme dračky. Na draní peří scházívají se mladí i staří. Přicházejí panny i mládenci, ženy i mužští. Dříve, kdy život na vsi byl družnější, bývaly dračky shromaždištěm celé obce, i ve škole scházívali se na draní peří, jehož tam bývalo mnoho. Pro tři dcery na peřin sehnat není maličkost! Chovala proto paní učitelová houf hus, jež svědomitě v čas škubala. I pan učitel přidal svou zásobu brků, jež dostával od žáků jako plat za řezání nových brkových per. Za jedno péro obyčejně dostal brk, za péro zdobené škrabanými čarami, „tažené“ péro, brky dva i tři. Sešlo se tak brků veliké množství. Blikavé světélko olejového kahánku matně jenom osvětluje světnici a shromáždění. Žluté světlo hraje na tvářích deroucích žen, střídá se na rukou, jež s pravidelností stroje vybírají peří z klína, na stole otrhávají, a pod velký dřevěný okřín ukládají. Vše se to děje téměř neslyšně.
Jen z přítmí od kamen nese se vetchý, stařecký hlas. Vypráví školský dědeček o starých časech. Vyprávěče téměř ve tmě neviděti. Po tmě se tak pěkně poslouchá. Očí upřené v šerou světnicí jasně v mysli kreslí, co slova přinášejí. „Bylo mi již dvacet roků, když jsem odbyl učitelský kurs a dostal jsem se za pomocníka do Zlonic. Odcházel jsem z kursu pln nadějí ve váženost stavu učitelského, ale život můj názor brzy opravil. Seznal jsem, že učitel bývá zpravidla hrubě vážný muž, ale rozhodně ne vážený. Učitel platíval v obci méně než kovář a slouha. Ti starali se o dobytek a mohli při „sypané“ dáti sedlákům zavdanou. My, kteří jsme se starali o duše jejich dětí, byli jsme rádi, že jsme hladové žaludky nasytili. . .
(Homolka František: Ze staré školy, 1913)
- Byla neděle dne šestého března roku 1836, odpolední služby Boží byly skončeny, ve vesnici Blaženov panovalo ticho. V této vesnici chovají mnoho husí. Jelikož jak známo, každá práce snadněji a hbitěji od rukou jde, když se společně konává, protož se i tu mladé vesničanky k draní peří, k dělání krajek, a i přástvě scházívají. K prvnímu účelu sešla se i dnes ženská mládež u jednoho zámožného sedláka. Při draní peří se nesmí mnoho mluviti, i jest tedy pro švitořivé dívčinky nemalá zkouška jich trpělivosti, která odměny zasluhuje. Tato odměna náleží obyčejně v tanci. Tak to bylo i v Blaženově. Sotva že se peří ze stolu čistě vydrhnutého uklidilo a do duchen natlačilo, ozívalo se skřípáni houslí na znamení začátku veselého tance. Jakmile housle zaslechli i hoši (měšťáci), tak se do světnice nahrnuli.
(J. Procházka Devítský: Ztracené dítě, 1871)
- V zimě se mlátilo. Klimeš měl mlátičku a žentour, šlo tedy všechno přímo hravě. Nebylo třeba pospíchat, ráno si všichni přileželi, aby nahradili letní ranní vstávání. Ke čtvrté hodině Klimeš zavíral vrata u stodoly, pak si poklidili dobytek a s večerem bylo po práci. Na krajině ležel běloučký sníh, každá ratolístka byla jím hustě pokryta. V noci mrzlo, a okna byla pokryta krásnými květy. Dědeček přicházel do světnice, aby byl přítomen večerním besedám a ohřál se u teplých kamen. Ondřej naštípal pařezů a notně přikládal. Veliký stůl přistaven ke kamnům, a všichni se kolem rozsadili. I v Klučině odpočívaly už kolovraty ladem, ale práce se přece našla. Nejdříve se klepaly makovice, pak se drtil kmín, přebíraly se luštěniny k setí a na prodej, a největší část zimy byla trávena při draní peří. Na českém jihu se mnoho husí pěstuje, u Vilasů jich měli na sto, a Anežka pásla celé prázdniny. Na sroubku stály veliké hliněné hrnce, kam se naškubané peří ukládalo. Když nestačily, byl pověšen nad ně, na bidlo sýpek, který po čtvrtém oškubání se nadmul jako veliký měch. Za peří tržila hospodyně pěkné peníze, za něž ošatila sebe, děti a uhradila denní kuchyňské potřeby, ale nadrali se všichni, mužští i ženské, dospělí i děti! Také dostali výpomoc za večeři a trochu toho tepla. Drali kde kdo, od hospodáře až ke Karlovi. Jenom byl vyňat dědeček a Slávek který se obyčejně ani draní nedočkal a šel spát hned po večeři.
Mezi pomocnicemi byla i vdova Kordinská, již rádi viděli pro její veselost, a že ráda povídala. Měla zkušenosti, dobrou paměť, jazyk na pravém místě, a její vypravování bavilo, třeba mluvila, jak dědeček říkal, „o loňských bloumách". Na tyto večery se každý těšil, a Ondřej ani mezi chasu k vůli nim nechodil. Bylo mu tak blaze, tak lehce, a všichni cítili, že jsou ovanuti dechem lásky a vzájemné příchylnosti. Byli tak spokojeni a šťastni, vydrželi seděti dlouho do noci, smáli se, zpívali, vypravovali, kdo co věděl a nač si vzpomněl. Dědeček viděl v těchto besedách kus minulosti. Všechno se kolem něho měnilo, nástroje hospodářské, zvyky a obyčeje, tužby, stavby a kamkoliv pohleděl. Stroje vytlačily cepy, věječku, prosévačky, i to máslo se jinak vrtělo, kroj dávno jiný, mnohdy se ani výměnkář nepoznával v těch novotách. I byl rád, že aspoň staré přástvy zůstaly a o besedách vanulo milé teplo, které zahřívalo až do kostí. (Vladimír J. Charvat: Z českého jihu, 1898)
