Na přástkách, napsal v r. 1884 Adolf Heyduk (1835, Rychmburk - 1923, Písek). Básník vzpomíná na domov, na rodinný šťastný život, na zimní přástky, na pohádky, jež přástevnice vyprávěly. Z pohádek těch uvil věnec veršovaných pověslí a rozprávek lidových. Líčí obrázek těchto přástek úvodní básní:
Na přástkách
Noc se dlouží, krátí den,
vítr vzdychá v lese,
ke krbu mi jarní sen
upomínku nese,
dumám, domů letím zpět,
matko, otče, šepce ret,
srdce mi se třese.
Ejhle, návštěv plný dům,
všecko v přástvě hučí,
kolovrátků ruch a šum
ze všech koutů zvučí;
matka s bílým čepečkem
hledí všude tam a sem,
uhválť, nutí, uči.
Otec v bibli, knihu kněh,
pevné oko hrouží,
kouř, jenž z dýmky vzhůru zběh',
nad hlavou mu krouží;
Bože, k sobě sám jsem děl,
dým-li to, či sesivěl?
a má hruď se ouží.
Devátá juž — otci vděk,
matka něco praví,
skládá knihu tatíček,
do skřínky ji staví;
a juž v kraji modrých rýh
ubrousek jak padlý sníh.
k hodu čas že, praví.
Po večeři k práci zas —
Ne tak, matka vece,
k pohádkám, teď právě čas,
nepustím vás z klece;
která novou poví dnes,
té dám křížal sladký směs,
co unese plece.
Hned pohádek zlatý roj
z duše k duši letí,
žert a smích i slzy zdroj
svítí z líček dětí;
tvářky rudnou jako mák,
hvězdičkami plane zrak
v mladé touhy vznětí.
Doříkala s družkou druž,
v krbu hasne plamen,
otec v koutku zdřímnul juž,
já jen jako zmámen
poslouchám a poslouchám . . .
