Z pamětí Františka Vaváka, souseda a rychtáře milčického.
(Mimo jiné popisuje, že Martin nepřijel na brůně, ale vraníku. Ohlašuje také příchod kateřinských chladen)
Prvního listopadu den
v počasu příjemný byl všem,
ale druhý den hned z rána
čas již nechtěl býti s náma!
Nejprv déšť, pak sníh se prášil,
třetí den hned mrazem strašil,
čtvrtý den tak mráz přirazil,
že orbu, setí zarazil
i také pastvu dobytkům,
hrozil zimou i příbytkům.
Dne devátého v tichosti
hynul mráz se svou prudkostí.
Desátého hustá mlha
šla, vůkol na zem se vrha.
Jedenáctého pak zatím,
když přijížděl svatý Martin,
místo brůny měl vranou jen
a pršelo v ten celý den.
Ještě víc v celý čas noční
pršel déšť hustý a mocný,
že dne dvacátého z rána
voda v polích všudy stála.
Dvacátého listopadu
jasné časy přišly k pádu,
obloha spouštěla deště,
země mráz držela ještě.
Dvacátého prvního
ještě déšť působil nečas
a dvacátého druhého
byl běh větru zimavého.
Ten den na večer v té zimě
právě při sedmé hodině
mrak od západu se přihnal,
velké zablesknutí vydal,
přitom zahřmělo velice
a déšť velmi se lijíce
přikryl vodou celou zemi,
po něm vítr silný velmi
až přes deset hodin foukal,
pak měsíc svítil a koukal.
Ráno dvacátého třetího
slunce se vztyčilo,
jasnem všechen svět líčilo,
také vítr s vodou válel,
však kdo kam šel, přec se kálel.
Nato v den dvacátý čtvrtý
byl zase mráz silný, krutý
a na svatou Kateřinu
měli jsme větrnou zimu.
Druhý den byla tišina,
ale při tom tvrdá zima,
a když se čtlo dvacet sedm,
voda poddala se ledům,
po nich žto i v širokosti
mohlo se jít v bezpečnosti.
Dvacet osmý, devátý den
mrazy a zimy měl jest jen.
Na den svatého Ondřeje
led a mráz sněhem se hřeje.
Prvního prosince k tomu
vítr hnal sníh i do domu
a dne druhého, v neděli,
velikou zimu jsme měli.
zdroj: Z pamětí Františka Vaváka, souseda a rychtáře milčického z let 1770-1816
obraz: Josef Ulman (1870, Nekmíř – 1922, Praha, Vinohrady)
