Kvetoucí pole
Rád zajdu v letním podvečeru
na polní meze s prašných cest,
kde žitné pole v modrém šeru
již rozvoněno začlo kvést.
Kam zrno padlo, stéblo tu je
v tak svěží, čisté zeleni,
a člověk maní pozoruje
v něm svoje vlastní vtělení.
Tak roste též a musí vzhůru
klas vypnout vnitřním příkazem,
ať ztvrdla prsť v kamennou kůru —
Však uzrá-li kdy zrno v něm?
Zde odpověď už nikdo nedá
ubohý klásku, ubohý,
své veto mají mračna šedá,
ta kletá závist oblohy.
A konečně přec vyvázne-li
ten zlatý, plný, těžký klas,
proč přijde kdosi s kosou smělý
a do jeho jí švihne řas?
(1890)
Tento článek je exkluzivní obsah pro premiové uživatele
