Když se v Evropě objevily první zvony, hned našly uplatnění v kostelech. Nejstarší zvony na českém území máme doloženy v 9. století. Od 14. století se v českých zemích začaly zvony také vyrábět. Duchovní život našich předků je úzce spojen s údery kostelního zvonu. Jakmile se rozezněl zvon, lidé ustali ve svých činnostech: sedlák odložil vidle, zedník položil lžíci, selce poklesla ruka s vařečkou, prelát spěchající po náměstí se zastavil, aby poklekl, děti se přestaly honit… a soustředili se na odříkávání modlitby.
Klekání je tedy zvonění, které se opakovalo každý den třikrát – za úsvitu, v poledne a večer. Lidé měli při zvuku zvonu zanechat práce, pokleknout a modlit se modlitbu Anděl Páně. Tradičně se klekání zvoní po dobu trvání této modlitby, tedy zhruba tři minuty, a protože modlitba Anděl Páně sestává ze tří biblických veršů, někdy se klekání zvoní s dvojím přerušením. V době, kdy ještě nebylo rozšířené nošení hodinek, sloužilo také k určování času. Za ranního klekání vstávali, při poledním obědvali a u večerního posílali své děti spát. Starší děti večerní klekání upozorňovalo, že se mají vrátit domů. Opozdilce mohla podle pověsti v poledne odvléct polednice a dětem, které volně pobíhaly po vsi ještě večer po klekání hrozilo, že je „chytí Klekánice a strčí do pytle“. Původní verze o této strašidelné postavě však zněla, že by je zanesla do kostelíku a v něm by pak musely přečkat noc, ale jinak jim neublížila. Rodiče toho využívali, aby děti sehnaly večer domů.
