Vedle slepice byly nejhojněji na venkově chované husy, zejména pro peří a pro chutné maso. Naši předci si neuměli představit pouť, posvícení, svatbu, obžínky atd. bez pečené husy. Při obědě rozkrájel hospodář husu a dal pacholkovi a děvečce po stehně, aby hodně běhali a pracovali, pohůnkovi a skotákovi nebo učedníkovi dal po křídle, aby byli do práce „jako vítr“ a nikdy se lenosti neoddávali.
Jako o ptácích vůbec, tak o rodině husí bylo bájeno, že byla původně lidmi. Začneme hlavou rodiny houserem, ten byl důkladným pijákem, a proto prý dosud volá: „Dejte mně ještě máz!“ Husa, šetrná hospodyně posílá pro hospodáře do hospody housata, slovy: „Jděte zas už pro tátu!“ A housata poslouchají, napomínajíce tatíka: „Táto, pojďte domů, je večír!“ Husy prý často hledí vzhůru, a to prý proto, že jim Pán Bůh slíbil botky, aby nemusely stát bosé ve vodě, a tak vyhlíží k nebi, nese-li jim je anděl.
