Také se dozvíte co měly na starost "Báby pápernice"
Na draní peří se ženy a děvčata scházela v domluveném stavení, a pak si pomoc vzájemně oplácely. Drávalo se do deseti i do jedenácti hodin. Např. ve Zhoři drávaly skoro všechny ženy a děvčata z celé vesnice v jednom statku a draly tak dlouho, až sedraly všechno peří, byť to trvalo třeba do rána. Jen u větších sedláků se drávalo nadvakrát. To by ovšem deroucí nevydržely každý den, proto se dralo jen v jistém dni v týdnu. Deroucí bývaly častovány kávou.
Dralo se až do soumraku, potom se světil „kudival“. Když setmělo, to znamená, když nebyla ani tma ani světlo a na práci nebylo dobře vidět a svítit bylo ještě škoda, nechalo se draní, popřípadě předení a usedlo se ke kamnům. Mnohdy vylézali deroucí i na pec a nahřívali si nohy. Tomu se říkalo svěcení kudivala, světil se půl, někdy i celou hodinu. Teprve při světle se pokračovalo v práci. Dnes se již všeobecně svítí petrolejem, před lety se svítilo loučí, smolničkami, dračkami. Světlo hrozilo zhasnutím každou chvilku a bylo zvláštním úkolem hospodyně „dračku" opravovat, povytahovat a novou nahrazovat.
Kdo byly báby pápernice:
Z vyprávění paní Marie Čápové z Hory u Putimova. „Tak tady mám jeden dávný zvyk, který jsem znala od manželovy maminky. Ta pocházela od Pelhřimova a tam se u nich doma každou zimu scházely dračky pravidelně. Když se dralo peří a práce už se blížila ke svému konci, zůstávaly vždycky drobné pápěrky. Ty se nikdy nevyhazovaly, ale podle starého obyčeje je měly donést poslední dvě ženy, kterým se říkalo báby pápernice, k obecnímu pasáčkovi husí.
Když šly báby pápernice k pasáčkovi, nesměly jít vedle sebe, nýbrž musely jít za sebou, aby husy držely rovnou řadu a nepletly se. Ty pápěrky mu odevzdaly s přáním, aby se mu husy pěkně držely a neutíkaly, aby za ním chodily hezky pohromadě. Co s těmi pápěrkami potom pasáček dělal, to už se dnes neví, ale věřilo se, že tím zajistí poslušnost celého hejna. A když se od pasáčka vracely, musely obejít všechna stavení, kde se dralo peří, aby budoucí husy vždycky věděly, kudy domů. Všechno mělo svůj řád a přesné pořadí, a lidé tomu věřili. Když se potom stalo, že husy byly rozlítané, neposlouchaly pasáčka, nebo se nějaká ztratila či přišla k úhoně, nikdy se to nepřičítalo jemu, ale hned se říkalo, že na vině jsou báby pápernice – že špatně pápěrky nosily.“
Při přástkách i draní peří se vypravovaly pohádky, pověsti, chvílemi se zpívalo:
Zvláště děvčata ráda zpívala. Národní písně z našich vesnic ale pomalu mizí, zapomínají se. Začátkem dvacátého století se již zpívalo málo. Velkou konkurenci národním popěvkům byly písně jarmareční, oblíbené pro svou „známou notu." Když zpívání omrzelo, vypravovaly se různé pověsti, pohádky a báchorky. Často se také při draní četlo. Ovšem bibliotéka lidu našeho nebyla veliká, ta se skládala z kalendáře, který byl skoro v každém stavení a přičetl-li se k tomu „nebeklíč" nebo jiná kniha modlitební, máme vyčíslenou celou knihovnu, jež bývala v obyčejných statcích. V celé vesnici bývalo několik druhů kalendářů, ty se půjčovaly navzájem, a tak pro dlouhé zimní večery bylo toho „říkání" dostatek. Horlivější čtenáři a těch na vesnicích bylo také docela dost, se nespokojili jen s kalendáři, ale opatřovali si knihy, kde jen mohli. Nejčastěji si je půjčovali, protože kupovat je, bylo přeci jen velikým přepychem. V evangelických rodinách mívali knihovničku starých náboženských knih. Po skončení draní, se uspořádala malá hostina, které se říkalo „doderky.“
Když se dopředlo, slavila se „pučálka.“ Opekl se hrách, omastil, posypal se cukrem a perníkem. Děvčata si obstarala všechno sama. Jedno děvče dalo máslo, jiné cukr atd. O trochu hrachu nebývalo zle. Hoši byli od děvčat pozváni. Objevil se i kolovrátkář, a kde byl kolovrátek, tam nebylo k tanci daleko.
Ukázka písničky:
Čí pak to pachole po vsi chodí,
že hezký děvčata ze sna budí?
Čí pak by to bylo než Klátovo,
chodí pod vokýnko Chadimovo.
Spíš-li, má Fanynko, nebo nespíš,
smíš-li mi votevřít nebo nesmíš?
Já bych ti s radostí votevřela,
dyby mé hlavička nebolela.
Ani tě nebolí, jak se děláš;
vstaň a pojď votevřít, koho tam máš?
Nejni tu, synáčku, nejni tu žádný,
co ty si líhával, je místo pražný.
----------------------------------------------------
zdroj: knižní archiv Antonín ViK
vyprávění: Báby pápernice zaslala paní Ambrosová R. Jde o vzpomínku manželovy babičky, paní Marie Čápové (provdané Procházkové), která se narodila v malé vesničce Hory u Putimova. Podle vyprávění šlo o několik odlehlejších stavení - pravděpodobně jen o rozlehlejší statek, který měl zaniknout po první světové válce.
autor dalšího textu: Vladimír J. Charvat - Z českého jihu, sbírka jihočeského podání lidového (1898)
fotografie: Skanzen Strážnice - Muzeum vesnice jihovýchodní Moravy
