Dožínkový věnec měl pro naše předky magickou moc a patří k nejvýznamnějším symbolům celých slavností. Svým kruhovým tvarem připomínal slunce jako životodárnou sílu, která dala vzniknout nové úrodě. Věnec sloužil jako poděkování za uplynulý rok, ale zároveň měl zajistit hojnost pro rok budoucí – proto se z něj na jaře vydrolilo zrní do nové setby. Hospodyně ho zdobily vlčími máky, chrpami, lučním kvítím a plodinami s velkým množstvím semen, jako jsou makovice či ořechy, které symbolizovaly plodnost. V některých oblastech se navíc krášlil barevnými pentlemi nebo drobným cukrovím.
Hospodář si věnec nejčastěji věšel v síni na strop (poval), případně nad vchodové dveře, a pečlivě ho uchovával až do jara. O Vánocích pak zrní z věnce využíval k magickým rituálům pro zdraví domácího zvířectva. Pár zrnek dostávaly také slepice, aby v dalším roce dobře nesly.
- Známý věnec je z Pardubicka, kde se mu díky jeho kruhovému tvaru říká dožínkové slunce. Má plošnou kruhovou formu, uprostřed byl užší kruh z povřísla, s paprskovitě kladenými stébly obilí do kruhu, klasy jsou na obvodu jen lehce fixovány, takže vypadá jako skutečně zářící slunce.
- Na Valašsku se jako poslední sklízely oves a pohanka. Proto se také věnec splétal z ovsa nebo pohanky. Vplétaly se do něj barevné polní květy, zdobil se barevným papírem a vaječným bílkem se na něj lepilo pozlátko.
- Ve Slezsku se splétal věnec neboli „viněc“, který měl podobu koruny a zdobil se polním kvítím, papírovými růžičkami i pentlemi.
- Na Horácku ženy a odběračky upletly věnec z klásků a propletly ho polním a lučním kvítím, a tak ho nesly domů do vsi za zpěvu a veselého výskání…
Poslední snop zvaný bába, dědek, nevěsta…
Velmi důležitou roli v dožínkách hrál i poslední sklizený snop. Měl být co největší a nejtěžší, protože symbolizoval úrodu a sklizeň pro hospodáře. Vázal se ozdobně, někdy do tvaru panáka a zdobil se do mužských nebo ženských šatů. Pak ho ženci a žnečky vezli s hudbou a zpěvem vesnicí a stavěli do stodoly vedle prvního svázaného snopu. Někde bývalo zvykem tento „dožínkový snop“ nechat ve stodole po celý rok až do dalších žní. Říkávalo se mu všelijak. Na Moravě „bába“, na Pardubicku „zlatá baba“, jinde „dědek“, „nevěsta“, „barbora“, „starý“ nebo dokonce „žebrák“.
O posledním snopu ve Vlachově Březí:
Ve Vlachově Březí v Pošumaví bylo vázání posledního snopu slavnostní událostí. Když se poslední snopy svážely do stodoly, nechalo se na poli několik snopů, pro které v ustanovený den — obyčejně v neděli odpoledne poslal hospodář vůz, vyzdobený pestrobarevnými fábory a tažený párem volů, který provázeli všichni, kdo v hospodářství o žních pracovali. Vedl je šafář, nesoucí dlouhou, věncem z obilních klasů ozdobenou hůl. Byl oblečen do slavnostního staročeského selského kroje (za staročeského sedláka), měl na hlavě široký klobouk, na krku pestrý šátek, vestu a krátkou kazajku se stojacím límcem, žluté kožené kalhoty po kolena, modré punčochy a šněrovací střevíce, tak jak bylo v okolí Vlachova Březí zvykem.
Když přišli na pole, učinili účastníci slavnosti kruh a v něm byl svázán poslední veliký snop zvaný „baba“ nebo „barbora“. Tento snop byl složen ze tří dílů. Spodní díl byl nejsilnější, prostřední byl méně objemný a nejužší byl díl horní. Každý tento díl byl převázán povříslem. Na prostřední díl navlékly žnečky kabát, jehož rukávy vycpaly tak, aby vznikly ruce. Na horní úzký díl uvázaly šátek a jeho cípy svázaly dozadu. Nakonec „babu“ ještě dozdobili. Hudba spustila, ženci vysadily babu na vůz, kolem přidali ještě několik posledních snopů, které pro tuto příležitost nechali, na ně se posadily žnečky a žebřiňák provázený výskajícími pěšími se vracel zpátky do statku, kde už na všechny čekal hospodář. Žnečky začaly zpívat:
Jen ty nás, formánku, pěkně vez
a nezvrhni, dáme ti koláče s povidly.Náš milostpán je hodnej pán,
dal nám piva velikej žbán.
Naše milostpaní je hodná paní,
dala nám koláče samé mazání.
Samé mazání, samé rozinky
a k tomu ještě flašku rosolky.
zdroj: archiv Antonín ViK, časopis Venkov a Český lid
kniha: Veselé chvíle v životě lidu českého – Čeněk Zíbrt
kniha: Čtvero ročních dob v lidové tradici – Jiřina Langhammerová
kniha: Český rok na vsi a ve městě - Pavel Toufar
vyobrazení: obraz, autor: Antoš Frolka (1877, Kněždub – 1935, Tvarožná Lhota-Doubravka u Strážnice), Dožatá, 1923
Našli jste v článku chybu, nesrovnalost nebo máte zajímavé doplňující informace? Napište nám prosím na email info@ceskezvyky.cz
