Zdá se, jako by měla být zítra ve stavení svatba. Všechno se drhne a myje, nábytek z velké světnice se kupí venku, snad aby nepřekážel. Ženské běhají jako pominuté, vrážejí do sebe zrovna jako kdyby byla v domě nevěsta. Nevěsty však v domě není, místo ní je tu jen hromádka peří. Docela malá hromádka, jen tak pro jméno. Co se mělo sedrat, je už sedráno, a to, co tu zůstalo na dnešní večer, je jen skrovná ukázka oněch velkých hromad peří, jež tu na tomto velikém stole se hromadily po celých čtrnáct dní. U této pozůstalé hromádky zaderou si dračky asi tolik, jako si zaklepe kladívkem nějaká osobnost při kladení základního kamene.
K večeru, sotva byly od kupce přineseny nezbytné láhve kmínky a sotva se sešeřilo, slavnostní večer začíná. Přicházejí dračky, vymyté a zušlechtěné k vůli mládencům, jichž tu dnes bude plno. V šátcích, jaké nosí jen do kostela a ponejvíce v dřevácích, což ovšem jen zvyšuje animovanost a náladu večera. Dřeváky, vzhledem k panující zimě а k možné záměně v tmavé síni, nejsou nechávany za dveřmi, nýbrž ponechány v sednici u dveří, kde jsou řazeny do dlouhé řady, jako vojáci, protože disciplína býti musí! Jsou tu svobodné dračky, z nichž mnohé prostým okem od žen vdaných nelze rozeznat. Jsou tu však také takové, o nichž si každý hned pomyslí: „Tato je jistě ještě svobodná,“ Takových je však méně.
Velký stůl je nastaven stolem menším z jedné strany a prkny ze strany druhé a poněvadž jsou dnes doderky, nešklebí se na oči draček škvíry a zářezy stolu, jako jindy; dnes je to vše potaženo bílým ubrusem — už jen k vůli lidským řečem! Po čtrnáct dní sem chodily tyto ženy, aby tu trpělivě draly dlouho do noci, udržujíce hovorem po denní práci umdlelé ruce v činnosti. Dnes má být práce dokonána — a proto je nutno, vykouzlit si tu svátek — tak jako po práci týdne, přichází den odpočinku. Z misníku (nábytek sloužící k ukládání nádobí) umístěný v rohu světnice hledí na to vše několik lahví kmínky, záludně čekajících — kdo však by jim medle (pak) tuto věc zazlíval?
Scenerie je nyní taková: u trojstolu sedí dvanáct žen, před nimi bílé ubrusy a na nich ještě bělejší hromádky peří. Vnitřní okna světnice jsou čistá, trochu se potí, jak stále praská v malých, plechových kamínkách; avšak okna venkovní jsou neprůhledně zamrzlá, jako zastřená krásnými, exotickými, nevídanými záclonami. Ze stropu visí velká lampa, jejíž světlo osvětluje světnici trochu žlutě; to vypadá jako nějaká iluminace, nehledě k tomu, že nejsou skoro vidět láhve, čekajících na misníku.
Ženské stále něco brebentí, až všechny ty hlasy splývají v jediný zvukot, jaký je slyšet u jezů, nebo za velkými úly. Tak se celý ten stůl podobá nějakému tuze důmyslnému stroji, jenž má čtyřiadvacet chapadel a dvanáct zcela zvláštních manometrů — obličejů — v nichž také lze dobře studovat napětí síly. A tento stroj obsluhuje hospodyně, tu a tam přidávajíc z koše poslední peří; od kamen mísí se do její funkce hospodář, o dřevěnce, z níž dýmá, se ani nezmiňuji, to je již ustálená výsada kalendářních povídek, jenž však svými nápady uvolňuje, chod chapadel pilných a zcela zastavuje ruce liknavé. Dnes však jíž na rychlosti nezáleží.
Po chvíli začíná hospodář doopravdy: „Něco bych vám pověděl — jestli to své věčně hučivé vřeteno zastavíte.“ „Zastavíme; však my mluvit nemusíme.“ „To vím; mluvíte tak, jako mužský dýchá — to už je to vaše neštěstí.“ Otevírají se dveře, které si otevřel zvenčí sám pes Tygr; neumí je však zavřít, a proto jde k hospodyni. Strčí jí čumák do klína a prosí jí očima, aby šla zavřít. Když se tak stalo, lehá si Tygr ke dveřím a je ho půl sednice. Venku sviští vítr a chvílemi rupe v oknech, jak silně mrzne. Hospodář opřen o kachlová kamna, začíná: „Zrovna takhle bylo tenkrát, jak jsem potkal to strašidlo.“
Při posledním slově ženské zapištěly a strnuly s rukama u peří. Hospodář pokračoval: „To jdu jednou z hospody, tma byla jako saze a mrzlo. A jak jsem se jedné chvíle ohlédl, vidím, že něco ještě černějšího, než tma jde za mnou. Já se zastavím a ono se to taky zastavilo. Měl jsem klidné svědomí, nikomu jsem nikdy nic neudělal ani ze zlomyslnosti, ani ze závisti, tak co bych se bál. Ale přece se pode mnou trochu kolena třásla. Hned jsem si vzpomněl, co se v takových případnostech říká. Zastavím se znovu a vidím, že to šlo zase za mnou a že se taky zastavilo. Tak povídám: „Jsi-li duch zlý, odejdi, jsi-li dobrý, pověz, co chceš. A co byste tak řekli, že se teď stalo?“ V sednici bylo ticho takové, že bylo slyšet i šramot myší někde ve zdech a tichounký zvuk ze staré truhly, jak jí hryzl červotoč. „Promluvilo to?“ optal se jakýsi hlas, „Ba že promluvilo. Jak tak stojím proti strašidlu, ono najednou mi na moji řeč odpoví: „Tebe chci,“ Promluvilo to hlasem hlubokým, ale hlas přeskočil až kvikl, protože to strašidlo bylo ženského pohlaví a že bylo kurážné, šlo stále ke mně blíž. Zůstalo stát dva kroky přede mnou, ale náhle si netroufalo dál. Vyrazil jsem proti němu a popadl jsem je do náruče, stiskl, až vyjeklo a vzkřikl jsem: Když mě chceš, tu mě máš!“ V tom se vrátila hospodyně z kuchyně, kam před chvílí zaskočila a se smíchem spustila: „Však ses potom přiznal, že v tobě byla přece jen dušička maličká!“ „I mlč, myslím, že jsem strašidlu tenkrát dokázal, že nejsem žádná baba!“ odvětil hospodář. „To si nech pro sebe, to už na doderky nepatří!“ zapýřila se hospodyně, ale očí jí zářily pří té vzpomínce. „Achachá, to strašila sama hospodyně!“ ozvala se jedna z draček a ostatní spustily sborový smích. Zda tenkrát už byla hospodyní však prozrazeno nebylo.
V síní se ozvalo zaharašení, ale pes Tygr ležel u dveří zcela pokojně, takřka jen z povinnosti. Dveře se však neotvíraly. A než se kdo nadál, spustila za dveřmi harmonika. Patřila Toníkovi Miláčkovi a byla třířadová. Vyhrávali za dveřmi slavně, až se chvělo domácí požehnání na zdi nade dveřmi. Když dohráli, vhrnul se do sednice celý zástup. Samí mládenci a mezi nimi starý Andres, pohádkář a šprýmař, jenž nesměl chybět při žádných dračkách. Peří ze stolů zmizelo, bílé ubrusy však zůstaly. Objevily se láhve a děvčátka začala — nutno přiznat, že jen kraptem — popíjet za uctivého přihlížení mládenců. Zde, na doderkách vévodila děvčata a chlapci tu byli trpěni jen z milosti, pro zábavu.
Všechno sedrané peří se musí vždy „zatančit.“ Kdyby se někde při doderkách netančilo, ani vám nevypovím, co by takovou dívku, která by v takových peřinách spala, potkalo. Troufám si říct, že dívka, která by měla peří v peřinách řádně „nezatančené“, by mohla míti dříve rodinu než muže. Proto je nutno při každých doderkách tančit; podivné na celé věci je však to, že ačkoliv je tančeno vždy dlouho a svědomitě, přece jen se stává, že v oněch peřinách se povaluje často dříve synáček než tatínek.
Po chvíli byly stoly vyneseny a začal tanec. Panny mají právo chodit si v takovéto zábavě pro mládence samy. Tančí se v punčochách a jsem si jistý, že by každá druhá dáma z města tuze ráda takto si zatančila aspoň jedenkrát. To je zcela jiný svět než ten jejich. Lepší? Těžko říci. Životnější a pravdivější však je jistě a nemusí při tom býti ani kmínka, jako dnes. K druhé hodině v noci harmonika již jaksi ochabuje. Teď není zima nikomu. Všichni jdou ven za tahací harmonikou a hospodář s hospodyní děkují, vyprovázejíce dívky až na náves. Tam se zjistí, že málokdo má své dřevěnky. Začínají si je vyměňovat a najednou je ze všeho velká koulovačka. Děvčata se rozletují do všech směrů jako to peří, jehož mají plné vlasy. Druhého dne se spí. Pak chodí po vesnici hoši s pantoflemi, od stavení ke stavení a všady vyřizují: „Naše Barča vzkazuje, jestli tu nemáte její pantofle a jestli nejsou tyhle vaše.“
autor: Josef Richard Hradecký (1886 – 1947), Stráň chudých lásek, 1918
fotografie: skanzen Rochus, 2021
