Krajem rozlétla se bělounká vlákna — jsou na zemi i ve vzduchu, na polích i lukách, na stromech i v keřích, krátce lítají všude, po větru táhnou místo od místa, zatahují zemi, věsí se na hovádka i na člověka, zaplétají každý stonek, každou metlici. Všecko, všecinko vězí ve stříbrných poutech — pavučiny. Kdo je původcem tohoto podivného jevu, jenž u lidu je nazýván „babím letem“?
Babí léto bylo hned za starých časů známo, ale zůstalo do nedávna hádankou. Dnes se ví, že původci oněch jemných, poletujících vlákének jsou drobní pavoučci, jimž dáno jméno babileťáci. Jde o pavoučky malých druhů, např. z čeledi plachetnakovitých nebo pavučinka létavá. Ale marně bychom pátrali po některém z nich v oněch pavučinách. Ačkoliv každá nese pavoučka, ten zmizí okamžitě, jakmile se někde vláknem dotkne. Pavouček se spustí hned k zemi, a vítr unáší jen jeho opuštěné dílo. Proto také v tomto čase se najde plno drobných pavoučků na polích a lukách, kde v keřích a travách po způsobu svých příbuzných tkají sítě a do nich lapají kořist. Bez potravy nežijí, třebaže jsou malí.
Chyťme jednoho z nich a dejme si ho na dlaň. Sledovat jej, bude pro nás velice zajímavé. Pavouček bude běhat sem tam, aby vyhledal vyvýšeného místa. I vztyčíme prst do výše, po němž vyleze nahoru. Tam pak vzpřímí hrudihlavu a několikráte se otočí. Zkoumá, odkud vítr věje. Když to vypátrá, postaví se hlavou proti větru, zadeček nadzdvihne a vystřikuje z bradaviček lepkavou šťávu, která na vzduchu hned tuhne, měníc se ve vlákno, hedvábí podobné. Kolik otvorů, bradavek, tolik vylučuje se vlákének. Větřík unáší vlákénka, při čemž je načechrává a roztahuje na způsob plachetky, jen u zadečku, odkud vlákna vycházejí, zůstávají v podobě niti. Větřík souká dál a dál, pavouček však sedí nepohnutě. Zatím se vlákna prodlužují víc a víc, až konečně na váhu se vyrovnají tíži pavoučka, který vše pozoruje.
Honem se na prstě obrátí a s vláknem letí do vzduchu. Neletí však jako suchý list nebo pírko ptačí. Náš vzduchoplavec je si vědom svého cíle, a proto také opatrně let řídí. Po druhé již podobný výlet nepodnikne. Ostatně, kdo ví, bude-li živ a zdráv, i na něho číhá smrt ze všech koutů.
Když pavouček ucítí, že nastal vhodný okamžik, aby vzduchoplavbu svoji ukončil, stahuje své plachty, to je svíjí pavučinu předními nožkami v chumáč, který ukládá pod bříško. Tímto zkracováním pavučiny přibývá pavoučkovi zase ponenáhlu na váze a tím se snáší níž a níž, až posléze se někde zachytí na křoví nebo metlici a odtud po novém vlákně se sveze k zemi, které za letu pavouček vzduchoplavec vypustil. Tu potom zbavuje se pavučin, které nožkami svinul a počne ihned roztahovat svou obyčejnou síť. Ale všichni pavoučci necestují stejně daleko. Někteří se nabaží cestování brzy, jiní podnikají daleké cesty světem.
