Trnitý rytíř našich mezí, který střežil královskou čest a čistí krev.
Je ztělesněním neústupnosti, hrdosti a divoké krásy, která si drží svět od těla. Bodlák z rodu Carduus je nepřehlédnutelným obyvatelem našich slunných strání, pastvin, mezí a zanedbaných rumišť. Kvůli jeho ostrým ostnům, které pokrývají stonky i listy, kolem něj většina lidí prochází s obavami z popíchání a zahrádkáři ho často zatracují jako úporný plevel. Naši předkové však v tomto pichlavém obrovi viděli symbol nezlomné síly a odvahy.
Na Valašsku mu říkají „valašská růže“ – symbol bídy i krásy. Ve východní mytologii je zase symbolem dlouhověkosti. Dokáže se dokonale bránit, je odolný, i uřezaný dlouho vydrží a zachová si svůj tvar. Zároveň je symbolem uražené cti. Někdy je i symbolem něčeho neblahého a negativního – v minulosti býval i znamením lenosti a úpadku a aby těch symbolů nebylo málo, tak se v literatuře uvádí, že bodlák je i symbolem urozenosti a běda těm, kdo ji poraní.
Bodlák byl v minulosti oblíbenou ochranou. Lidé věřili, že jeho pichlavost a ostnité vzezření chrání před démony a čarodějnicemi. Vykuřovala se jím obydlí, aby odehnala zlé duchy. Koupaly se v něm děti, aby byly chráněny nebo aby se vyléčily z úleku, uhranutí a uřknutí. Věřilo se také, že nošení kousku rostliny u sebe dodává sílu, včetně mužské potence, a zahání melancholii.
Pěstování bodláku okolo příbytků prý odpuzovalo zloděje. Lidé bodláky věšeli do stodol, stájí a chlévů, aby bránili dobytek i úrodu před černou magií. Místy dávali mládenci nerozkvetlý bodlák dívkám pod podušku, jestliže rozkvetl, bylo to znamení, že ho má ráda, pakli, že se nerozvinul, mládenec se zarmoutil. V květomluvě bodlák však nevyjadřuje nic pozitivního, ba naopak. Uvádí se: „Urazila jsi mě.“ nebo „Urážíš mne řečí svou.“ Bylina byla také oblíbená v čarodějnictví a magii a nalezneme ji na mnohých zobrazeních čarodějnic z počátku novověku. Odvar z kořene sloužil jako lék na úkladné otravy. V Anglii se z nejsilnějších lodyh dělaly cestovní hole.
V minulosti se bodlák používal na vyhnání červů z útrob dobytka: Například hospodář našel v poli bodlák, ohnul mu „hlavičku“, kterou položil na kámen a třikrát říkal:
„Bodláčku, bodláčku, nepustím tobě hlavičku,
dokud nepustíš krávě červíčků.“
Jiná rada zněla: Chceš-li pomoci vepřovému dobytku od červů, vstaň ráno před slunce východem, vezmi kámen a s tím kamenem dojdi k bodláku a pozdrav jej těmito slovy: „Dej ti Pán Bůh dobré jitro, bodláku; já přicházím k tobě, abys vypíchal naší svini červy." Po té kamenem, který nesmíš vzít do holé ruky, bodlák přikryješ a zase řekneš: „Dávám tě, bodláku, do vězení a nevypustím tebe, dokud nevypícháš naší svini červy." Pokud se vše povede a červi ze skotu vylezli, musíš bodláku říci: „Tys mně posloužil, já se tobě odsloužím!“ Kdybys tohle pominul, pcháč by ti podruhé nepomohl.
Bodlák je jedním ze symbolů Skotska. Legenda vypráví, že se jednou Dánové chystali dobýt skotský hrad Slaim. Chtěli využít momentu překvapení a osádku hradu přepadnout uprostřed noci. Šli naboso, aby je na hradě nezaslechli. Náhle se ozval bolestivý výkřik. Po něm další a další. Zburcovaní Skotové popadli zbraně a utíkali na hradby. Dánové byli odraženi. Porazilo je bodláčí, které hrad chránilo ze všech stran. Tak se stal bodlák pro Skoty symbolem ochrany před nepřáteli.
Pohádky a pověsti o bodláku:
Bodlák je čertova bylina: Prosil kdysi čert Boha, aby mu dal nějakou píci. „Co tobě dám?" říká Bůh; „žito, pšenici, pohanku, ječmen, proso, hrách nemohu ti dát, dám ti tedy oves." Ďábel samou radostí běžel od Boha volaje: „oves, oves!“ Ale sv. Petru a Pavlu bylo ovsa líto, i pravili Bohu: „Pane, nač jsi dával Luciperovi oves? Vždyť jeho je zapotřebí dobytku, který pracuje pro člověka." — „Co nadělám", říká Bůh, „když už jsem ho daroval.“— „Dovolíš-li, pane, já mu jej vezmu", hlásil se Pavel. Bůh svolil. Pavel předběhl čerta a schoval se pod most. I běží čert a křičí: „oves, oves, oves!" V tom se ozval Pavel pod mostem: „Aha-hó!" Čert se zarazil. „Bodejž tebe!" osopil se čert na Pavla; „daroval mi Bůh nějakou trávu čili píci, a já teď zapomněl kterou.“ — „Snad žito?“ — „Ne." — „Pšenici?“ — „Ne." — „Tedy snad oset?“ — „Ano, ano!" říká čert radostně a uháněl jako vítr volaje: „oset, oset, oset!“ Od těch dob až do nynějška rozsévá čert oset čili bodlák, oves pak zůstal na užitek lidem a dobytku (1879)
(V botanickém smyslu i v běžné mluvě patří oset do široké skupiny ostnitých rostlin, které lidé souhrnně označují jako bodláky.)
Jedna z pohádek o Ježíškovi vypráví i o bodláku. Jednou Ježíšek našel bodlák a opatrně jej zasadil u plotu. Nikdo si bodláku však nevšímal, jen včelky občas přiletěly. Ale bodlák neměl květy, a tak včeličky prosili Marii Pannu, aby bodláku darovala květ. A ona jejich prosbu splnila. A tak se bodlák ve své chudobě stal útočištěm včel a čmeláků. (zdroj A. Gajdoš)
Jiná mariánská pověst vypráví o tom, jak Herodes vyslal vojáky do Betléma, aby přivedli svatou rodinu. Chtěl novorozeně zabít. Svatá rodina před nimi prchala krajinou posetou bodláky. Ježíšek se probudil, měl hlad. Svatá Panna se uchýlila do bodláčí a dávala mu napít. Pár kapek mléka spadlo na listy nejbližšího bodláku. S nimi přešla do rostliny zázračná léčiva moc. Proto se bodláku s bíle skvrnitými listy říká mariánský. (zdroj M. Korandová)
Chodská bajka: Na poli
Bylo přede žněmi, v pravé poledne. Horký vánek projel prozářeným vzduchem a probouzel dřímající byliny. Z blednoucího obilí zazněl šepot do mdlého ticha.
Říká chrpa: „Já nemohu se již dočkati, abych dala nejkrásnější květy prvním žencům na věnce.“
Říká bodlák: „Já nemohu se již dočkati, abych napíchal žencům plné ruce ostnů.“
Říká žitný klas; „Já nemohu se již dočkati, abych dával lidem nový chleba.“
Vánek nesl ten šepot dál a sám přidával: „Tak je a bylo. Dobrého těší čin dobrý, zlého zloba.“
Německá pohádka:
Žil jednou jeden král a ten byl velice hloupý a nejraději vydával nařízení např. „Nařizuji, aby mě přešla rýma! Nařizuji, aby mí poddaní nasbírali hvězdy a donesly je do mé pokladnice!" Jednou se procházel po zahradě, a protože bylo horko, dostal žízeň. Uviděl kašnu a chtěl se z ní napít. Tento nápad měl i osel, který se nedaleko pásl. Tak se oba sešli u kašny. Král nařídil oslovi, aby mu dal přednost, protože on je král. Ale osel na to nedbal a drcl do krále. Král mu to oplatil. A nastala mela. Najednou se objevila víla a řekla: „Králi, moudřejší ustoupí." "To bych se nejdřív musel změnit v osla a osel v krále, abych já ustoupil," křičel král. A víla se jen usmála a z osla byl král a král se stal oslem. Bylo to pro oba velice těžké. Oslovi nechutnala lidská jídla a králi zase nechutnaly bodláky. Jednou se opět oba sešli u kašny a král dal oslovi přednost, protože osel je teď jeho králem a moudřejší ustoupí. A najednou se král vrátil do své královské podoby a z osla byl zase osel. A od té doby doopravdy panovník zmoudřel. Každý den musel být na jeho stole ve váze bodlák, aby nezapomněl, že jednou byl skutečným oslem. (zdroj V. Šťovíček)
zdroj: knižní archiv Antonín ViK a spol, www.culinabotanica.cz, www.bobek.cz
