Vyprávění o vodníkovi a pasáčkovi
“Ten se pyšní! Jen až spadne do vody, však on se přestane kroutit!” pokřikovaly děti v panském dvoře “Na blátě” ve Strakonicích. Stály kolem rybníčka a závistivě i s obdivem pohlížely na výrostka - panského pasáčka - jenž hrdě stál na dlouhém prkně, bidlem se odstrkoval a podle břehu plul.
Tvářil se, jako by neslyšel; ale když bylo blízko dětí, z nenadání plácl bidlem na vodu, až vysoko vystříkla. Některé děti hbitě uskočily, jiné byly umáčeny až hrůza. Smíchu bylo dost a dost.
Jeden chlapec záviděl pasáčkovi obdiv dětí, i že bez bázně po rybníčku pluje (sám se neodvážil do vody ani po kotníky). Vykládal dětem na břehu hodně hlasitě, aby to pasáček slyšel: “Což na Blaťák, panečku, tam se nikdo neodváží, protože se bojí!”
Pasáček se zamračil, že ho takový chlapec zlehčuje před ostatními; i vykřikl pohněván: Nevěděl bych, koho!” “Hm, koho!” popichoval chlapec pasáčka, “však ty víš dobře, že hastrmana!”
“Ani žádný není!” pohrdlivě řekl pasáček. “Abyste věděli, že se nebojím, hned půjdu na Blatský rybník a popluju až k stavidlům u mlýnské stoky. Nebojím se ani hloubky, ani hastrmana!”
